Jak jste vnímala, když se propíralo vaše manželství s mladším mužem?
Ať si každý řeší svoje, mně je to jedno. Jsme spolu deset let a zatím jsme nenarazili na jediný problém, který by byl nepřekonatelný, nebo na problém, který by byl způsobený naším věkovým rozdílem. Jako v každém vztahu máme občas neshody, ale nikdy to nesouvisí s naším věkem. Navíc Petr je v obrovské pohodě – nevadí mu udělat, co je potřeba. Nakoupí, uklidí, výborně vaří. A skvěle se stará o našeho syna!
Určitě je šťastný, že má syna.
Jako každý tatínek se v něm vidí. Je skvělý táta a já vidím, jak je výchova táty důležitá a takřka osudová pro život kluka. Vztah otce a syna je jeden z nejzásadnějších. Na něm se staví charakter chlapa, jeho pozice v životě, vztah k ženě, rodině, k budoucím dětem. Nevyřešený vztah otce a syna mívá nedozírné následky na život budoucího muže. V tomhle směru dá Petr Tedíkovi rozhodně víc než já – já mu nabízím otevřenou náruč, ale Petr je chlap, který malému chlapovi nabízí mužské záležitosti. Perou se spolu, sportují, na chalupě sekají dříví, jezdí na lodičce, pořádají dobrodružné výpravy. Vážím si toho, že při pracovním nasazení, jaké Petr má, si na svého syna vždycky udělá čas.
Vy jste vlastně prototyp ženy, která žije dva životy. Pořídila jste si novou rodinu ve věku, kdy to dělají spíš muži. Jste jiná matka než v necelých třiceti letech, když se vám narodily dcery?
Žádný zásadní rozdíl v tom nevidím, pravidla, která jsem nastavila u holek, aby byly slušné, pravdomluvné, aby byly empatické, uměly poprosit a za všechno poděkovat, platí i pro Tedíka. Ale tehdy jsem byla mladší, neměla jsem žádné zkušenosti, dnes už jsem starší, takže některé věci neřeším a nechávám synovi větší volnost. V tom, že ho mám, spatřuji samá pozitiva. I když některé mé kamarádky se diví: „... že na to máš nervy!“ Ale mě všechno, co děláme s Tedíkem, těší a moc mě to baví. Baví mě jeho svět, upřímnost, láska, fascinuje mě, jak je podobný Petrovi, zdědil po něm nejen fyzickou podobu, ale přejímá i jeho postřehy a názory. Na všechno, co nás s Tedíkem ještě čeká, se moc těším. Třeba za deset let budu cítit únavu, ale zatím všechno zvládáme v pohodě.
Když se vám narodily dcery, byla jste na vrcholu kariéry, nebála jste se obětovat rodině?
Nebála. Byla jsem už v hraničním věku a věděla jsem, že děti chci – ať se děje, co se děje. I kdybych měla svoji kariéru pověsit na hřebíček. Děti jsem si přála už od svých osmnácti let a přitom jsem je pořád odkládala – ještě natočíme tuhle desku, ještě pojedeme jedno turné... A pak jsem si řekla: „Ne. Chci rodinu.“ Tenkrát to bylo docela riskantní, některé kolegyně na mě koukaly s údivem. Začátek devadesátých let byla doba, kdy se k nám valily písničky ze Západu, a každý se snažil zachránit si kariéru – a já se rozhodla mít děti. Pro mě by bylo mnohem horší nemít děti než nemoct zpívat. A mám-li být upřímná, když se mi narodila dvojčata, tak jsem si v jednu chvíli pomyslela: „Tak a spadla klec. To už se ke zpívání nedostanu.“ To, že se pak dalo všechno skloubit a vyšlo to, je možná náhoda, možná štěstí a možná je to i mojí povahou.
Vašim dcerám je už čtyřiadvacet let, nebudete už brzy babičkou?
To určitě ne, dnešní generace s rodinou nespěchá. Bavíme se spolu o všem možném, takže dobře vím, jaké mají plány a přístup k životu.
Ani jedna z nich nevstoupila do showbyznysu, jak je to s Tedíkem? Oba jeho rodiče jsou hudebně nadaní, to by v tom byl čert, aby vás nenásledoval.
Tedík má obrovský pohybový talent, skvěle tancuje a muziku cítí. Miluje Michaela Jacksona a Monkey Business, to jsou jeho dva favorité. Před dvěma roky dostal bubny, tak na ně chvíli hrál, je nadaný na kytaru a po Petrovi na klarinet. Se zpíváním nic moc, ale hudbu má rád. A je skvěle vybavený i fyzicky, takže sportuje. Ale nikdy ho do ničeho nebudu nutit, ať dělá to, co ho baví. Stejně jako jsem dala volnost ve výběru povolání svým dcerám.
