Roli v divadelním představení Saxana jste dostala ke kulatým narozeninám. Jak je oslavíte?
Byla jsem trochu připravená na to, co se bude dít, ale je to horší, než jsem čekala. Sedmdesátníků je letos požehnaně, a tak jsem si říkala, že se na mne zapomene. Ale pak přišla moje dcera Bára a povídá: „Mami, to si nemaluj, musíš něco udělat, to nejde, aby nic nebylo!“ „Nic dělat nebudu!“ odbyla jsem ji, jenže ona prohlásila, že se tedy postará o všechno sama. A vznikne prý mimo jiné i fotokniha. Vydavatel vydá knihu, ve které bude milion mých fotek a pod ně se napíše, co to je, proč to, kde a kdy to je…
No, je to hezké, ale nevím, co s tím budou lidi dělat, až si to prolistují. Když čtete román od Victora Huga, tak máte zábavu na tři neděle a můžete se k němu vrátit, ale vracet se k fotkám Černocké? Ale třeba jsou takoví lidé, kteří mě mají rádi, počítám, že by to mohlo být padesát na padesát s těmi, co mě nesnášejí, a ti si v té fotoknize třeba sem tam zalistují…
Jak se vůbec s věkem vyrovnáváte?
Výborně. Připadám si fit. Zajímavé je, že jak mi přibývají roky, všimla jsem si, že nejvíc práce udělám ráno, když mám fůru energie. Večer si říkám: „Zase jsem nezasadila ty tulipány…“ A ráno vyskočím, nesnídám, nevyčistím si zuby a vrhnu se na záhon! Nebo jsem se pustila do sekání svahů na chalupě, srpem! Odnesl to jenom levý ukazováček, který byl po té akci poněkud krvavý.
Na stará kolena jsem zahrádkář. A mám pocit, že je to docela přirozený vývoj. Když je dítě malé, tak ho kytičky zajímají, dodneška znám desítky názvů lučních květů, které jsem se jako holka naučila. Baví to i Coco, a když jí dám na zahradě do ruky hadici, s nadšením zalévá. Pak v pubertě nebaví zahrádka nikoho, později nastoupí člověk do života a má úplně jiné starosti. A pak se pozvolna k přírodě vracíme, chápeme její ozdravnou funkci, chodíme do lesa, a nejlépe sami. Miluji být sama v lese, zastavit se, kde chci, vnímat ticho a koukat se do korun stromů. Začínám být přírodní člověk a u starších lidí to považuji za naprosto přirozené.
Jak se jako sedmdesátnice cítíte?
Zjišťuji, že když mi někdo říká, že vypadám dobře, možná na tom něco je. Jasně, často jde především o obvyklou lichotku. Už dřív jsem si ale všimla, že starší dámy, které nemohou šokovat tím, že jim je sladkých dvacet, začnou šokovat tím, jak vypadají dobře. Tuhle jsem se načapala, že tu sedmdesátku moc ráda používám, protože čekám, že ten, s kým mluvím, zareaguje: „No to snad ne! Tomu bych nikdy nevěřil!“ Už jsem si to i zakázala, ale pořád mě cosi nutí profitovat z toho, že je mi tolik let a vypadám hezky.
Ale ani já bych tomu nevěřila.
No prosím, že to funguje! Možná je to i tím, že jsem se rozhodla, že budu konečně chodit rovně. Dřív když jsem šla kolem výkladu a koukala se do něj, viděla jsem v něm takovou divnou předkloněnou osobu. Přitom to chce jen se narovnat, zastrčit břicho a jít tak, že „někdo jde“! Jenže já nikdy neměla pocit, že někdo jsem, takže jsem se hrbila, hlavu dopředu a rychle pryč. Taková jsem byla už jako holčička, vidím to na všech školních fotkách, ostatní narovnaní a já taková malá skrčená „o mne nejde“. Teď jsem ale pochopila, že o mne jde, protože jde o to, abych ještě pořád nějak vypadala, takže chodím pěkně narovnaná. No, když jdu v teplákách večer ven se psem, tak to možná už není přesně ono.
Poraďte, jak být stále fit?
Jak jsem se dokázala dříve celý den povalovat a měla omluvenku, že jsem předtím pracovala, tak to už si dneska nedovolím. Protože vím, že jak zatuhnu u televize a dám si k ní kýbl zmrzliny, tak je to sice moc příjemné, ale je to devastační. Chátrá tělo a zpomaluje se i mysl. Čili už vím, že pokud denně neujdu pár kilometrů na cestě do nejvzdálenějšího obchodu třeba jen pro dva citrony, tak je to špatné a nebudu dost ve střehu. Mimochodem, když jde člověk po ulici, nemůže jíst, a to je dobře, protože jíst se musí méně než dřív. Takže, milé dámy, nežerte a hýbejte se!
