Sólový Ihsahn, to je znatelný odklon od čistokrevného blacku (ale co je v jeho případě čistokrevné, když on sám je jedním z otců zakladatelů symfonické odnože stylu, že?) směrem k avantgardnímu pojetí žánru, se kterým si vlastně chytře dělá, co chce. Svých kořenů se samozřejmě nikdy nevzdal, ale na svých posledních sólovkách je využíváspíše jako koření, jako tu nejtemnější barvu na používané paletě. Poslední dlouhohrající deska "Ámr" vyšla před dvěma lety, a tak je nejvyšší čas na novinku. Jenže ouha - Ihsahn sice nemění dvouletý odstup ve vydávání nových alb, ale přichází se změnou formátu. Letos by měl vydat dvě EP. První se jmenuje "Telemark" a už je na světě.

Podle prvotních informací se mělo jednat o jakýsi návrat k ortodoxnějšímu žánrovému pojetí. To by to ale nesměl být zrovna Ihsahn. Pět položek tracklistu tvoří tři novinky a dvojice poněkud překvapivých coverů. Vlastní věci sice skutečně vycházejí z toho nejtvrdšího a nejtemnějšího, co se na jeho posledních počinech dalo zaslechnout, stále to však má k přímočarým žánrovým náklepům docela daleko - na to je výsledek až příliš melodický a strukturně komplikovaný. Největším přikývnutím minulosti je zpěv/growl v norštině.

Celkově podařený, hutný, syrový a jaksi chladný sound příjemně čeří použité dechy. V první "Stridig" tak trochu přizvukují, dobarvují sound, od druhé "Nord" se stávají nedílnou součástí celku. Působí to neotřele a celkem svěže, stejně jako vznešeně vyklenutá kytarová sóla, která zdobí jak zmíněnou "Nord", tak folklórně zabarvenou titulní tečku. Tři skladby jsou ideálně sevřené, přesto od sebe snadno rozeznatelné.

Jaksi bonusové předělávky ukazují úplně jinou Ihsahnovu tvář. Vedle sebe tu stojí famózní zeppelinovština "Rock And Roll Is Dead" od Lennyho Kravitze a "Wrathchild" od nikoho menšího než Iron Maiden. Jakkoliv nejsou vůči úvodní trojici zvukem a náladou úplně konzistentní, nejsou to žádné popelky.

"Telemark" působí trochu jako ochutnávka něčeho většího. Jde však rozhodně o relativně kompaktní celek, byť s lehkou, propustnou hranicí mezi první trojicí a zbytkem. Největší otazník tak visí nad tím, jaké bude následující EP. Hovoří se o progresivnější cestě. I na tomto minialbu ovšem bylo dost místa na vlastní pohled na styl. Vzpomínaný black se tak změnil, ostatně jak je pro Ihsahna celkem typické, spíše v příjemný étos, který novinku (hlavně její první část) obestírá. Je to black, není to black? Bylo by až příliš tvrdé pokoušet se tohoto pana muzikanta nacpat do nějaké škatulky. Na to je až příliš svůj.