Pat Metheny, jak už to u jazzmanů dost často bývá, hraje ve všemožných sestavách. Tentokrát přijel se svým relativně čerstvým projektem Side-Eye, který je možné chápat i jakousi splátku dluhu. Methenymu kdysi na začátku kariéry pomohl vibrafonista Gary Burton, nyní zase on dává prostor mladším muzikantům. Mnoha cenami Grammy ověnčený hráč přijel v doprovodu bubeníka Joe Dysona a klávesisty Chrise Fishmana.

Nicméně, koncert postavený na kruhové struktuře, začínal i končil Metheny sám, jen s akustickou kytarou. Respektive, na začátku to byl unikátní nástroj Pikasa, tedy 42strunné monstrum křížící kytaru a harfu, které vydá minimálně za tři muzikanty. Pak se k němu přidala zmíněná dvojice třicátníků a společně vystřihli zvukově barevný, dvouhodinový koncert. Nechyběl na něm aplaus a dvojitý přídavek, přičemž ten poslední, jakási směska několika písní, byl nejspíše neplánovaný. O to ale upřímnější.

Celý koncert se vůbec nesl v příjemné neokázalosti a až na dvojí představení obou mladých muzikantů - jméno vlivného kytaristy vlastně v rámci vystoupení vůbec nezaznělo, ostatně, proč taky, že ano? - se obešel beze slov. Možná to ve výsledku bylo trochu chladnější, než by bylo záhodno, ale soustředění a maximální oddanost hudbě, její tvárnosti, hravosti a emocionálnu v ní obsažené dokázalo ledacos vynahradit.

Side-Eye je, v aktuální koncertní podobě, jakýmsi svorníkem mezi staršími Methenyho projekty. Zazněly tak sólové věci (výborná "Bright Size Life"), skladby vzniklé pod hlavičkou Pat Metheny Group ("Phase Dance"), ale i ukázka ze společného alba s Bradem Mehldauem. Vše oholeno na v zásadě základní, nicméně dostačující aranžmá kytara - bicí - klávesy všemožných podob (včetně Hammnodových varhan, klavíru i náznaků elektroniky), takže původní skladby dostávaly nové barvy a na povrch vyplouvaly skryté vrstvy. Metheny dal prostor i svým možným následovníkům, s oběma si zahrál i v duu. Jistě, po většinu koncertu byl tím centrem, okolo kterého se (skoro) všechno točilo, ať už hrál na akustickou kytaru, kytarový syntezátor Roland GR-300 nebo charakteristickou žlutou lubovkou, přesto to nebyla do sebe zahleděná exhbibice.

Nadmíru pohlcující, skromné, působivé, ale místy trochu chladné. Tak nějak by se ve stručnosti popsat koncert Pata Methenyho v pražské Hybernii. Velké legendy nepotřebují velká gesta. Samotná jejich přítomnost - a hlavně um - dovede na první dobrou strhnout.