Před koncertem A-ha v pražské O2 areně se nabízelo hned několik otázek: například kolik zvědavců a pamětníků si v roce 2022 najde cestu na koncert kapely, jejíž fotky z německého Bravíčka blahé paměti si lepily na zeď holky v polovině osmdesátek? Anebo: jak si dvaašedesátiletý Morten Harket poradí s výškami v refrénu "Take On Me"?

Hala se nakonec zaplnila překvapivě dobře, asi ze tří čtvrtin, a Morten ty výšky v prvním a největším hitu kapely dal se ctí na pána. Ale to bylo až na samotném konci koncertu, jenž vyvrcholil právě písničkou, co se za ta léta stala nepopiratelným kulturním fenoménem. A to tvrdím se skálopevným přesvědčením, že A-ha mají tucty lepších skladeb. Ještě k divákům - čeští fanoušci byli takoví ostýchaví. Morten měl vlastně jedinou výzvu směrem k publiku, totiž aby sborově pělo refrén "Hunting High And Low". A dopadlo to trochu rozpačitě. Ale právě u téhle nádherné skladby se už publikum zvedlo ze sedadel a nahrnulo se k pódiu, takže vše končilo slušným kotlem.

Komunikaci s diváky obstarával nejvíce od svých kláves Magne. Morten je ten, kdo jen zpívá, jinak je velmi statický a uzavřený, ovšem vůbec to nevadí. Až na jedno mírné zaškobrtnutí (předčasný nástup v "Love Is Reason") byl jeho výkon obdivuhodný. A Paul, téměř výhradní autor onoho prvního alba, je ta skrytá síla, co svou kytarou umí řádně přitvrdit i něžně doplnit druhý hlas. Doprovodní muzikanti pochopitelně stáli v pozadí, jenže bez nich by nebylo možné to, co bylo na koncertě nejlepší, totiž že se změnily aranže skladeb z původního syntetického popu na mnohem rockovější zvuk.

Než došlo na přehrání celého předmětného alba, odehrála kapela v první třičtvrtěhodině výběr několika písní, které nebyly nutně velkými hity. A-ha začali přesně ve 20:00 (sorry, lidi, zaseklí u turniketů) skladbou "Sycamore Leaves" - a tomu říkám odvaha! Je to čistě rocková věc pro skalní a už tady v gradujícím závěru pánové ukázali, že nejsou žádné měkkoty. Jistě, ve třetí položce setlistu ,"Crying In The Rain", už slzy dojetí nechyběly. Kdo přišel na koncert nepolíben informacemi z minulých zastávek turné, musel být velmi překvapen faktem, že skupina zařadila do striktně pamětnického setlistu dvě úplně nové skladby, které teprve vyjdou na podzim na novém albu "True North". "Forest For The Trees" a "You Have What It Takes" byly doprovázeny na projekci nádhernými filmovými obrazy a já už se teď těším na to, jaký to bude hudební i vizuální zážitek.

Poslední položka první části, bondovská "The Living Daylights", poprvé více rozvášnila publikum, a tak byla možná škoda, že následovala dvacetiminutová pauza a animovaný film "Commuter". Naštěstí A-ha odstartovali druhou část večera skvělou "Train Of Thought", kde už bylo patrné, jak bude zbytek skladeb znít - mnohem méně poplatně zvuku z roku 1985, tvrději a aranžérsky košatěji. Nejhezčí byla trojice "The Blue Sky", "Living A Boy's Adventure Tale" a "And You Tell Me", právě díky tomu, jaké jsou to nehitové skryté klenoty, na něž by jindy prostě nebyl prostor. Takhle živě v upravené podobě jejich krása vynikla ještě více. Osobním vrcholem večera pak byla fantastická verze "Here I Stand And Face The Rain" - tato dramatická skladba doprovázená obrazy těžkých mraků a bouře (několikrát se během večera tento motiv v různých podobách opakoval) gradovala i v bouři kytarové, kdy se Paul skvěle odvázal.

Nakonec si na své přišli tedy i ti, co se těšili na "Take On Me" (nepochybně nejvřeleji přijatá skladba večera a výborný konec koncertu) i fajnšmekři, pro které je tahle norská trojice něčím mnohem více než retrem pro pamětníky 40+. Jestli se k nám někdy ještě A-ha vrátí, je otázka. Přece jen mají mnohem skalnější fanoušky v jiných lokalitách a kdo ví, jakou si zase dají pauzu nebo co s nimi vůbec bude dál. Ale třeba s novým albem v doprovodu symfonického orchestru? To by byla krása. Nepochybuju.