"Co bude, až nebude rap? Co bude, až nebude PSH?" ptali se před lety Orion, Vladimir 518 a Mike Traffik. Parafrází jejich hitu se zeptejme, co bude, až nebude Metallica? Iron Maiden? Korn? Rammstein? A Slipknot? Nad tím si fanoušci metalu lámou hlavu už pár let. A zájemci tady jsou - dáme-li stranou subžánry, tak už nějaký ten pátek si své pozice chystají Five Finger Death Punch, Avenged Sevenfold, Bring Me The Horizon, Ghost, Parkway Drive a pár dalších. Třeba právě Gojira (vyslovujte po japonsku jako "Gožira").

Právě formace pojmenovaná po mytickém monstru Godzille se už od roku 1996 škrábe k vrcholu technického a progresivního metalu a i v České republice už nejednou ukázala své nesporné kvality. Ještě než se ale předvedla ve Foru Karlín, jehož plocha byla zaplněná zhruba ze čtyř pětin, vystoupili na stejném pódiu Employed To Serve, kteří končili právě ve chvíli, kdy jsem dorazil na místo. Proč se ale při pauzách na přestavbu pódia v sále nerozsvítilo, zůstává záhadou.

Druhým předskokanem byli Alien Weaponry. Trojice groovemetalistů z Nového Zélandu má maorské předky, nabídla tedy na stagei místy i svůj prapůvodní jazyk doplněný o animální skřeky. Navzdory tomu ale její hudba hlubší dojem nezanechala, potenciál k růstu tam spíše není.

Po teatrálním odpočítávání spadla plachta a na scéně se objevila hlavní hvězda, která na festivalech Novarock nebo Rock im Park získává rok od roku prestižnější sloty. A hned ze startu bylo jasné, že se chce zase dostat o krok dál. Jestli na koncertě těchto Francouzů bylo něco evidentní, tak primárně snaha o to, aby to bylo velkolepé.

A obrovskou službu jim dělá jak obrovský projektor, tak ohromující a velmi působivý světelný park. Vizuální složka jejich vystoupení využívala prostor Fora Karlín skoro na maximum a jediné, co se nedostalo ke slovu, byly plameny. Bylo zřejmé, že nad tím, co fanoušci uvidí, skupina a její tým hodně přemýšlí. Skladby měly svou vlastní vizuální identitu už od úvodní "Born For One Thing" a jejich masivní zvuk přikovával lidi k zemi.

Dobře to bylo znát u dýmem doplněného singlu "Stranded" z předchozí desky "Magma", který jejich fanoušci na Spotify poslouchají vůbec nejčastěji. Ostatně je to také tenhle kousek, který může znít mainstreamověji zaměřenému publiku jako přístupnější než většina tvorby Gojiry.

Působivé byly ale i modré lasery prostupující kouřovou clonu nebo efekty bouře a blesků v "The Cell", v němž zpěvák Joe Duplantier řval jako tur. Epičnost jejich monumentální produkce byla doslova hmatatelná a byli jsme sotva za půlkou setu, když fanoušci začali před startem "Another World" skandovat jméno kapely, za což si vysloužili poděkování v češtině. Nutno dodat, že i tato skladba měla promyšlený finiš. To když formace opustila stage, aby dala vyniknout projekcím s animovanými kosmonauty přistávajícími u Eiffelovy věže.

Závěr se neobešel bez deště konfet a vystřelení stříbrných rolí papíru a také sborově odzpívané "The Chant". "Vykřičte si hlasivky, co to jen půjde!" vybízel frontman. Škoda jen, že jednu z metalových událostí tohoto roku přizabil zvuk. Ten totiž byl i u zvukaře tak nečitelný, že to místy znělo, jako když pustíte vozík s nářadím ze schodů dolů. A slyšet v té změti hluku, co se právě zpívá, byla výzva, na kterou nejsme v jednom z nejlepších domácích sálů zvyklí.

Tak či tak ale Gojira opět potvrdila, že hodlá svou produkcí a také díky skladbám z oceňované novinky "Fortitude" dále růst. Jen ta nejvyšší liga se ale stejně jako třeba u Architects zdá ještě pořád příliš daleko a třeba o O2 areně si mohou zatím nechat jen zdát. Ale blíží se.