K šestileté pauze byly ovšem dobré důvody. Rozvod a rakovina. Obojím prošel frontman Josh Homme se ctí, sám ale o uplynulém období mluví jako o nejhorších letech svého života. A to je něco, co se do vás nesmazatelně propíše a téměř s jistotou se projeví i v umělecké tvorbě. Temnota byla vždycky dobrým zdrojem a to, co se Hommovi událo v osobním životě, spolu s tím, co se děje ve světě kolem nás, se do aktuální desky celkem jasně otisklo.

Už od úvodních tónů otvíráku "Obscenery" jsme doma. Trademarkový zvuk Queens Of The Stone Age zůstává chvályhodně nezměněn, zároveň je ale celá ta špína a hlasitost jaksi chtěná. Z riffů úplně čnějí ty přeboosterované kytary, basa je natolik vytažená, až se sound zkresluje, přehlcuje. Výsledkem je masivní, rozskřípaná stěna zvuku, která ale nepřekračuje hranici lomození beze smyslu.

Stavba skladeb je v zásadě přehledná, z hutné kytarové bažiny čas od času vyplynou post-punkové tendence a vzpomínky na společný projekt s Iggym Popem "Post Pop Depression", ale i nepřeslechnutelný vliv Davida Bowieho. A taky vám přijde, že v první části závěrečného opusu "Straight Jacket Fitting" znějí QOTSA jako Muse v nejlepších letech? I takové asociace se mohou objevit.

Homme v textech spojuje obecnější problémy s vlastními bolestmi. Nedořečený titul "In Times Of New Roman…" odkazuje k motivu pádu římského impéria, které zdánlivě dosáhlo civilizačního vrcholu a zároveň se zhroutilo dovnitř. Je to zřejmá paralela k současnosti, nedořečenost zároveň uzavírá trilogii s předchozími dvěma řadovkami - jen obráceně. Nejstarší "...Like Clockwork" je svým způsobem završením surreálného titulu.

Homme se na novince vyrovnává s depresemi a ztrátou jistot. "In an atmosphere I don't recognize / I don't know what's true, particularly if it's from you," zazní ve výrazné "Paper Machete", která si pohrává s motivem falešnosti ve spojitosti s frontmanovou ex Brody Dalle.

Bowieovská "Convoyeur" spojuje dva filozofické náhledy na život, ten existenciální a ten budhisticky smířený. Žádný z nich však v sobě nemá to zklidnění, to kýžené řešení. A takhle je to s "In Times New Roman…" pořád. Josh Homme přemítá, vyzpívává se ze svých bolestí, ale odpovědi, možná záměrně, nenachází.

Přesto, v úplném finále, dochází k alespoň hudebnímu zklidnění, zfuzzované kytary nahradí akustické outro a deska postupně odplouvá do ztracena. Jakoby nedořečená, stále pootevřená. A taky lákající k opakovaným poslechům. Tohle dílo je už podstaty koncem a i začátkem zároveň, předchozí éru uzavírá a novou (patrně?) začíná.

Hudebně se revoluce nekoná, "At Times New Roman…" je promyšleně - možná až příliš promyšleně - vystavěným monolitem, který těší svou solidností. Prostě Queens Of The Stone Age v solidní formě, kvalitativní výkyv ani na jednu stranu se nekoná. U v zásadě návratové studiovky, obzvláště uzavírající volnou albovou trilogii, je to pochopitelné. I bez znalosti předchozích nahrávek formace ovšem novinka solidně šlape a má svou jedinečnou sílu. Jen ale těžko hledám moment, který by vyloženě překvapil. Jako by se Homme soustředil hlavně na sebezpytné odhalování vlastní duše, skladatelsky však jede kapela na půl plynu. I tak je "At Times Nee Roman…" podařená rocková deska.