V dubnu jste oslavil šedesátiny. Byl to velký mejdan?
Slavím na koncertech s kulturní „galerkou“, tedy s Citronem a Kreysonem, či při akustických vystoupeních celý rok. Takže šedesátiny jsem zaměřil spíš na nejbližší rodinu.
Když je chlapovi šedesát, některý přeladí rádio v autě na country. Platí to i o vás?
Ne, já nepřeladil. Mám rád dobrou hudbu, třeba Prince, Nazareth, Deep Purple, Led Zeppelin. Pouštím si desky, poslouchám muziku, kterou jsem měl rád jako mladej kluk.
Šedesátka je pro každého určitý milník. Co vás teď v životě a při tvorbě inspiruje nejvíce?
Sám řeším, odkud inspirace přichází. Při umělecké tvorbě jsou to samozřejmě silné emoce. Asi nejsilnější, když se zamiluješ, nebo když něco ztrácíš. Pak je tu také věk. Ve dvaceti nic moc neřešíš, ve čtyřiceti už začínáš brzdit a rekapitulovat, v šedesáti letech už rekapituluješ hodně. Věci si chceš ujasnit, přemýšlíš, co bys chtěl prožít a jak bys to chtěl prožít. Šedesátka je o určitém smíření, říká se tomu také „mlátit hlavou do zdi“. (úsměv) Můj život je ale i o poděkování, že můj talent pořád dělá lidem radost.
Žijete v severozápadních Čechách, tedy v kraji, kde jste se na jaře 1963 narodil. Jste s těmito místy pevně spjatý?
Teď žiji v Lounech, vyrůstal jsem v nedalekých Lenešicích. Miluji to tady. Chvíli jsem bydlel i jinde, ale v šedesáti letech jsem zpět a cítím, jak jsem tady s tou zemí srostlý. Opět chodím po cestách, kde jsem jako dítě stavěl bunkry, jezdil na kole. Tento kraj mě také inspiroval ke složení několika písní.
Láďa Křížek ■ Narodil se 24. dubna 1963 v Lounech. ■ V první polovině 80. let začínal v lokálních kapelách jako Nervus Vegus či TAM, pak však dostal nabídku od skupiny Vitacit, kterou právě opustil zpěvák. Ve Vitacitu působil přes dva roky, v roce 1987 přešel do ostravského Citronu, s nímž brzy získal prvenství ve Zlatém slavíku. Kvůli neshodám ale kapelu v létě 1989 opustil a spoluzaložil Kreyson. ■ U širšího publika se dočkal největší slávy ve druhé polovině 90. let, kdy se svým bratrem Miroslavem Křížkem tvořil popové duo Damiens, často vystupoval v televizi, účinkoval také v muzikálech. Později se vrátil k rocku, obnovil Kreyson a hrál také opět s Citronem. |
Máte za sebou třetí životní „dvacetiletku“.Co vás inspirovalo před dvaceti lety, tedy ve čtyřiceti?
Láska. Jenže tehdy už jsem cítil, že to není láska mezi lidmi, ale láska k Bohu. Uvědomil jsem si, že od lidí nikdy nemohu dostat lásku, po které mé srdce touží, tedy bezpodmínečnou lásku. A tu mi dal až Ježíš Kristus. Už tak od 33 let jsem cítil určitou víru v Boha, ale snažil se to všelijak zaplašit. Postupně jsem zjišťoval, že můj lék k získání určité vnitřní rovnováhy je pokora, bez které není poznání.
Když už mluvíte o víře, chodíte se modlit do kostela?
To ne, já se modlím doma. Ráno a večer poděkuji, každý den se snažím žít, jako by byl poslední. Uvědomuji si, že život je dar a čas rychle běží. Prožívám víru velmi osobně, víra má být v srdci. To máte jako se štěstím. Lidé cestují po celém světě a snaží se štěstí najít, přitom nakonec zjistí, že vždy bylo u té staré lípy za domem. Kostel ale navštěvuji, byť příliš času nemám, v neděli jsme většinou na cestě z koncertů domů.
A co inspirace ve 20 letech, když jste začínal v kapelách Vitacit nebo Citron?
Vždy jsem chtěl zpívat a skládat písničky a texty. Na velké večírky jsem nikdy moc nebyl. Když jsme v 90. letech s Kreysonem zaznamenali velký úspěch, člověk byl v tu chvíli pod obrovským tlakem a hledal, jak upustit páru. Je pravda, že jsem trochu inklinoval k alkoholu. Ale nikdy to nedosáhlo kritické úrovně, že bych se musel třeba léčit.
Jak vnímáte dnešní mládež? Je jiná, než jste bývali vy v 80. letech?
Základ je stejný, ale dnešní mladí mají úplně jiné informační toky, než jsme měli my. Současný prostor je velmi digitalizovaný, je obrovský přístup k informacím všeho druhu. Vnímám to tak, že je tam obrovské emocionální zatížení mozku v tom, jak by měl kdo vypadat, co by měl mít, aby byl přijat svým okolím. Mám pocit, že lidé ztrácí sebevědomí, jejich srdce se pak začnou uzavírat. Do toho je hodně drog.
Za vás drogy nebyly?
Nepamatuji si, že by tolik lidí kouřilo trávu a hašiš. Nebo další drogy, třeba kokain, i když ten je od dnešních teenagerů ještě daleko. Drogy jsem coby mladík zažil ještě za komunistů s Citronem v Hamburku, my Češi jsme na to ale zvyklí nebyli.
Měl jste v mládí konflikty se zákonem?
Ani ne. Jednou mi akorát sebrali na půl roku papíry, protože jsem nadýchal. Dnes si říkám, že minulost změnit nemůžeš, že důležité je poučit se z chyb a s tím poučením jít dál. Kdo se z chyb nepoučí a stále je opakuje, je hlupák.
V 90. letech s bratrem Mirkem založil duo Damiens a bořili diskotéky. Po natočení tří desek a třech letech intenzivního vystupování se tehdy zhroutil.
Mluvíte o chybách, ale vaše minulost je přece hlavně o úspěchu a slávě…
Sláva není žádná legrace. Je to droga. Když o ni přijdeš, tak to bolí. Nejhorší je „americký“ styl, když z mladých lidí udělají „superstar“. Organizátoři takových soutěží vědí, že bude sledovanost, mladé lidi tam protáhnou, pak jednoho vezmou, „zatřepou“ s ním, aby ukázali, že to funguje. Jenže tenhle „talent“ zazáří – a za chvíli zhasne. Existují i výjimky, které však potvrzují pravidlo. V zásadě jde o to využít talentu mladých lidí pro mediální byznys. Ale běda, kdybys to chtěl těm mladým vzít.
Já to tak neměl, má cesta byla jiná. Stoupali jsme vzhůru postupně, byl tam ten pot a prach. Když pak přišel úspěch a s ním vše, co přináší, moje sláva byla trochu jiná, vydřená. Ale pořád je to silná droga.
Ale i vy jste částečně závislý na producentech, ne?
Jistě. Existuje určitý svět manažerů, kteří dělají showbyznys. Když řeknou, že tohohle nebo tamtoho hrát nebudou, tak zmizí, alespoň z mainstreamu, z hlavního proudu. Pokud se ale lidem vepíšeš do srdce, tak tam zůstaneš a stále tě milují.
To je i váš případ?
Ano. Kromě velkých koncertů dnes jezdím i po narozeninách, dokonce zlatých svatbách svých fanoušků. Přijedu a vidím starý plakát Kreysonu nebo Citronu na zdi, to je pro mne to „kulaté razítko“, že se něco povedlo. Vzpomínky se v tu chvíle probouzí, a to je koření našeho života.
Se svým až démonickým zjevem a obdivuhodným hlasovým rozsahem byl na přelomu 80. a 90. let největším českým rockovým idolem.
Takové malé akce musí být velmi srdečné, že?
Je neuvěřitelné, když si sednu vedle „Marušky“, která slaví s rodinou a přáteli sedmdesátiny. Její dcera mě pozve, oslavenkyně to ani neví. Já přijedu, a zatímco se baví s kamarádkou a něco jí srdceryvně vypráví, já jí do ucha zazpívám: „Vzdálená, jak dlouho tě znám...“ Následuje velké překvapení, rozechvění, je to hodně emotivní a hezké. Mám takové akce rád, většinou není ani aparatura, pouze akustická kytara, při které si zazpívám bez mikrofonu Vzdálenou, Poslední den jsi má, Mám tě rád a další.
Jak lidé reagují?
Chlapi řeknou: „To snad není možný, jsi to ty, Láďo?“ Holky se dojímají ještě o něco víc. Prostě je to příjemné. Člověk cítí, že pro takové chvíle stojí za to žít. Samozřejmě když přijedu na velký koncert, tak je to zase jiná energie, opojná, která má své kouzlo. Ovšem návštěva fanoušků u nich doma v obýváku je přeci jen daleko víc osobní.
Letos jste si také zahrál v seriálu Dobré ráno, Brno. To byla vaše první podobná herecká zkušenost?
Asi ano, zavolal mi režisér a já kývl. Bral jsem to jako natáčení videoklipu. Kamarádi mě za to chválili, ukazovali palec nahoru. Diváky seriál pobavil.
V roce 1997 jste s bratrem založil Damiens. Zvedla se vlna fanoušků, ale také kritiků, že je to tvorba až příliš „sladká“. Co na takové hlasy říkáte?
Dodnes třeba skladbu Stýská se mi zpívám. Pro lidi, kteří nedokážou přijmout lásku, byla jim vzata a třeba jim vadí, že by je někdo pohladil a pochválil, tak ti mohou Damiens vnímat „na hraně“. Svět je postaven na Rambovi, Robocopovi, ale každý člověk má dvě tváře. Všechny tři desky Damiens byly zlaté, takže si myslím, že kapela měla úspěch.
Není moc známé, že hrajete také pro děti. Co vám tato zkušenost dává?
Před koronavirem jsme začali jezdit po školách a hrát třeba i pro první a druhý stupeň. Zpíval jsem jen s akustickou kytarou. Na konec vystoupení jsem zařadil naši hymnu. Z reakce, když děti povstaly a začaly zpívat se mnou, jsem byl dojatý. Uvědomil jsem si, že toto bych chtěl opravdu dělat. Moje hity v akustickém provedení hrajeme i po českých i moravských divadlech. Divadlo samotné má obrovské kouzlo, které mě strašně baví. Dostal jsem dar, abych dělal lidem radost. A to je moje cesta.
