Naštěstí je tu i v sobotu hudební menu nabité - ba přeplněné - a o kvalitní zážitky je postaráno. A opět se ukázalo, což je pro tento festival velmi typické, že předsevzetí "Jen se mrknu a zase půjdu dál" tu hodně rychle bere za své. Přesně s tímhle záměrem jsem totiž vyrazil na Infected Rain z Moldávie. A zůstal.

Female fronted metal je v poslední době trochu móda, ne pokaždé to ale vyjde a formace získá vlastní tvář. Tuhle partu ovšem vede Elena Catanga aka Lena Scissorhands, která má obrovské charisma, jímž dav ovládne lusknutím prstu. Mají si všichni dřepnout a vyskočit? Samozřejmě! Mají směrem k publiku vyplout plavci? Okamžitě a bez reptání. Infected Rain bývají někdy srovnáváni s ukrajinskými kolegy Jinjer. Ti už ale začínají být přece jenom trochu ohraní. To u tohoto bandu se žlutovlasou čarodějkou v čele (zatím) nehrozí.

Zůstávám i na Anaal Nathrakh. Skupina pojmenovaná podle Merlinova zaklínadla z filmu "Excalibur" míchá bez okolků vše extrémní, co tvrdá muzika nabízí. Black, industrial, grindcore, … vše se tu spojuje, vaří, sváří a klokotá a výsledek je hodně divoký, hodně náročný, ale v dobře odvažovaných dávkách velice působivý.

Set na Brutal Assaultu byl však žel spíše rozpačitý. V prvé řadě tu byl problém se zvukem - vokál Davea Hunta vypadával. V té druhé to byl samotný frontmanův výkon - když už byl slyšet, nebyl zrovna spolehlivý. Jestli za to může lahev whisky, s níž došel na jeviště, těžko říct. Mělo to silnější chvilky, například nihilistický výplach "Between Shit and Piss We Are Born" z alba "Eschaton", byly tu ale i momenty výrazně slabší.

Přijedou, nebo nepřijedou? To byl námět mnoha diskuzí týkajících se koncertu rouhačských deathmetalistů z Deicide. Oni totiž byli ohlášeni několikrát (naposledy vloni) a pokaždé jim do toho něco vlezlo. Zvědavost, jestli tahle chronicky problematická kapela skutečně na pódium vleze, a též fakt, že se jedná o velké jméno žánru, zapříčinila, že na hlavním festivalovém náměstí byla zase jednou hlava na hlavě.

Přijeli a vystřihli set, který jakékoliv výhrady k jejich nespolehlivosti rychle vymazal. Z poloviny se opíral o kultovní album "Legion", zbývajících osm položek patřilo průletu dalšími deskami. Hrubý záhrobní murmur, prasečí kvikot, dřevní death a jakýsi proto-grind, prostě nekompromisní vystoupení, jak se na legendu jejich formátu sluší a patří. Užil jsem si je.

Na zadní stagei se mezitím pustila do práce jedna z těch méně tradičních voleb Brutalu. Devítihlavá smečka Crippled Black Phoenix se dá velmi vágně označit za dark rock. Ve své podstatě je to hodně soft záležitost s čistými vokály, klávesami i saxofonem. Tedy nebýt toho, patrně nechtěně, zabijáckého zvuku, který ničil svou hlasitostí. Tohle nejsou Swans, aby to byl umělecký záměr, tady to byl přehmat zvukaře, který dojem z koncertu dost nepěkně pohřbil.

Jasně, může zaznít okřídlené: "Když ti to připadá moc nahlas, tak jsi moc starej," v tomhle případě šlo ale fakt o prvek, který jinak povedený set, v němž zbylo místo i na "She's In Parties" od černokněžníků Bauhaus a suchý anglický humor, docela pokazil.

Napalm Death se museli obejít bez klíčového člena Shanea Emburyho. Obešli, ale něco tomu chybělo. Naštěstí tu je ale jeden z nejlepších frontmanů v žánru Barney Greenway, lev vypuštěný z klece a neustále pobíhající po pódiu, a též aura otců zakladatelů, která ledacos utáhne.

Na hitovku "Scum" se na jevišti opět objevil Dan Lilker, zazněla i pověstná nejkratší skladba na světě "You Suffer" (je i v Guinessově knize rekordů), covery punkových Bad Brains a Dead Kennedys a hned šest kousků z povedené (zatím) poslední řadovky "Throes of Joy in the Jaws of Defeatism". Napalm Death jsou vlastně pořád stejní, ale zároveň i pořád dobří.

Jedni z headlinerů Trivium, jakkoliv festival politiku "velkých a těch dalších neuznává, měli pod pódiem trestuhodně prázdno. Snad to bylo dané posledním dnem, svůj podíl mělo i křížení s Benediction, každopádně ke scéně, vyzdobené dvojicí draků a vyvýšeným nášlapem před mikrofony, se dalo prodrat až příliš snadno.

Matt Heafy se tím ovlivnit nenechal a vysekl velmi energický set. Řečem o "nejlepším publiku turné" lze věřit jen částečně, upřímně působila snaha komunikovat česky, přestože na akci, na které jsou domácí v menšině, působila paradoxně. Ale nešť. Moderní, svižný a tak akorát vyhecovaný metal funguje skvěle a na Trivium je znát, jak skutečně rostou.

Paranoidní a scifistický death metal Hypocrisy, to je další z dětí agilního Petera Tägtgrena (též Pain nebo Lindemann). Tahle performance je už spíše nenáročnou jednohubkou a společně s hutnými, ale technickými potížemi pokaženými Cult Of Luna příjemnou tečkou za festivalem a kulisou k poslednímu pivu. Marduk už jsou jen vzdálenou představou.

Brutal Assault je událost, na níž si lze jen na máloco stěžovat. Vystupující, komfort, jídlo, areál, vše na světové úrovni. Ale to se opakuje napříč reporty i uživatelskými vzpomínkami. Po velkolepých loňských oslavách jakoby festival mířil tak trochu zpátky do mírně undergroundových vod. I tak ale láká nové a nové návštěvníky. A jejich reakce jsou vždycky stejné: "Za rok přijedu zas."

Já taky.