RECENZE: Bomba nedorazila. Album frontmana Iron Maiden je „jenom“ solidní

Společně s Iron Maiden dosáhl Bruce Dickinson prakticky všeho, čeho může zpěvák heavy metalové kapely dosáhnout. Právem je uctívaný jako jeden z nejcharismatičtějších zpěváků a frontmanů na scéně. Zpíval na zásadních a stylotvorných deskách a když se v devadesátých letech od kapely na čas oddělil, zadupával sólovými alby Accident of Birth a především The Chemical Wedding tehdejší matné desky Iron Maiden s náhradníkem Blazem Bayleyem do země.

Albem Brave New World vstoupili Iron Maiden už znovu s Brucem velkolepě do nového milénia a od té doby Dickinson svou sólovou kariéru odsunul na vedlejší kolej. V roce 2005 vydal nahrávku Tyranny Of Souls a poté se, pokud šlo o hudbu, věnoval plně Železné panně.

Když tedy po vydání dvojalba Senjutsu s domovskými Iron Maiden zpěvák ohlásil, že připravuje sólový počin, dalo se předpokládat, že po tak dlouhé pauze má nachystanou opravdovou bombu.

Což, při vší úctě a sympatiích, bez dvou minut hodinová The Mandrake Project zkrátka není.

Na jedné straně je tu sevřené, kompaktní a přirozeně gradující dílo. Bruce Dicksonon si libuje v koncepčně svázaných počinech a i The Mandrake Project je nutné k plnému pochopení poslouchat a vnímat jako celek. Na straně druhé je tu pocit únavy a vyčerpanosti.

Skladbám chybí jiskra, vášeň, vnitřní pnutí. Nelze samozřejmě každý den psát megatrhák typu Tears Of A Dragon, ale třeba baladický kousek Face In The Mirror příliš neobstojí ani sám o sobě, natož ve srovnání se zmíněnou fenomenální písňovou epopejí.

Album startuje rozmáchlou Afterglow Of Ragnarok, což je typický příklad Dickinsonovy sólové práce: lákavý opar tajemna, valivý a chytlavý kytarový riff a klenutý refrén, postavený samozřejmě na jeho hlase.

Scéna je připravená skvěle, ale už v druhé Many Doors To Hell zarazí laciný „stadionový“ úvod a rytmus a poněkud jalový refrén. Potěší ale zklidnění tempa zhruba v třetí minutě a až pinkfloydovské kytarové sólo. Hezký moment, na který Dickinson společně s doprovodnou kapelou naváže v závěrečné Sonata (Immortal Beloved).

The Mandrake Project 65 % Bruce Dickinson

S plíživou Rain On The Graves atmosféra zhoustne, i tak se ale píseň odvíjí podle povědomého vzorce. Bruce Dicksinson spoléhá na jistotu a nejde jen o vypjaté vokální klenby. Vše jako už by tu už jednou bylo, album přes všechen fortel působí jako matný odlesk něčeho mnohem zářivějšího.

Trochu problematickým krokem se jeví rovněž zařazení písně Eternity Has Failed, kterou si zpěvák původně šetřil pro toto album, ale ještě před vydáním ji poskytl Iron Maiden, kteří jí – upravenou a pod názvem If Eternity Should Fail – otevřeli album The Book Of Souls z roku 2014. Díky tomu ji fandové kapely mají dostatečně naposlouchanou a z konceptu alba pak poněkud trčí.

Naopak jednoznačným plusem The Mandrake Project je plynulá provázanost písní, kdy se od chytlavějších a přímočařejších položek dostaneme až ke zmíněné zadumané závěrečné téměř desetiminutové Sonata (Immortal Beloved). Je zdařilá sama o sobě, ale teprve v kontextu předcházejících písní získává na působivosti. Gilmourovsky klouzavé kytarové linky decentně dokreslují hypnotickou atmosféru a tvoří tečku za albem, k němuž lze mít výhrady, ale které si i tak dokáže zjednat pozornost a nabídnout mnoho dobrého.

Sluší se ještě dodat, že s aktuálním albem přijede Bruce Dickinson letos v létě na festival Masters Of Rock do Vizovic. Konat se bude ve dnech 11. až 14. července a kromě hlasu Železné panny budou hlavními tahouny Judas Priest, Accept a Avantasia.