Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kapelníka EDGUY Tobiase Sammeta si někdy představuji jako pilnou včelku, která v zahradě přelétá z květu na květ a neustále opyluje. Výsledkem jsou dva druhy plodů, které chutnají podobně. Zatímco však plody pod názvem AVANTASIA mají chuť pestrou s mnoha chuťovými tóny, plody EDGUY jsou zemitější a jadrnější. A protože nyní nastal čas sklizně odrůdy EDGUY, podívejme se blíže na to, s jakým ročníkem přišel Tobi tentokrát.
Přidržíme-li se onoho mičurinského příměru, plody (alba) EDGUY od skvělého „Hellfire Club“ po jejich utrhnutí (tj. po každém dalším poslechu) měly tendenci kazit se stále rychleji. Rovněž jejich chuť už neměla ten šmak, co dříve. Nic naplat, že se malý velký muž Tobi snažil nahnat klesající kvalitu pestrou oblohou v podobě různých hudebních nálad. Výsledkem byly až na výjimky rozpačité skladby, které v některých případech přecházely až v trapný kýč. To ovšem nemění nic na tom, že Tobias Sammet je skladatel, který umí složit skvělý hit, tklivou baladu i složitěji strukturovanou skladbu. A jak se mu a partě jeho vychechtaných kumpánů zadařilo na aktuální desce, nesoucí další z řady poněkud pitomých obalů?
Hned na úvod se odkopu, když musím s překvapením říci, že takhle svěží a zároveň tradiční album EDGUY již dobrých deset let nenatočili. Stejně jako u letošních GAMMA RAY lze z novinky EDGUY zaslechnout řadu odkazů na vlastní minulou tvorbu – od „Vain Glory Opera“ přes „Mandrake“ až po „Hellfire Club“. A právě hned úvodní song „Sabre & Torch“ evokuje otevírák mnou vzývané desky „Hellfire Club“. Pryč jsou laciné fóry a šaškovské čapky s rolničkami. A laťka poté stoupá ještě výš. Dokonce až do vesmírných dálav. Řeč je o následujících dvou (!) titulních skladbách. Jsou jednoznačně jedním z vrcholů alba! První z nich evokuje vesmírný prostor použitím syntetizátorů a v druhé polovině písně Tobiho zpěvem, připomínajícím kvílející meluzínu v komíně. V druhé titulní věci „Defenders Of The Crown“ je oproti předchozí písničce refrén velice jednoduchý – do zblbnutí je opakován název, byť s pořádným důrazem a hřmotem. HAMMERFALL jak když vyšije!
Na tradičně poněkud odlehčenější vlně se nese veselá rocková vyřvávačka „Love Tyger“, jejíž klip mi připomíná večerníček s klaunem Amem. To píseň s pohádkovým názvem „Realms Of Baba Yaga“ vyznívá se skřípavými kytarami a středním tempem jako „2 Minutes To Midnight“ od anglických klasiků IRON MAIDEN, samozřejmě v rámci mantinelů EDGUY. Po odletu Baby Jagy v jejím hmoždíři přilétá na křídlech svého největšího pop megahitu „Rock Me Amadeus“ samotný Falco, totiž Tobias, jemuž jde skvěle do pusy. Vydařený cover! Jedinou autorskou výjimkou, kterou nesložil Tobias, nýbrž kytarista Jens Ludwig, je písnička „Do Me Like A Caveman“ s řezavou kytarou a jednoduchým klávesovým motivem.
Pozvolné tempo desky naruší přeci jen jedna speedovější vzpomínka – při poslechu „Shadow Eaters“ se ocitám v dobách modrého kašpara s kořenem mandragory v ruce. Melancholické zastavení „Alone In Myself“ s meatloafovským refrénem je ideálním hudebním prostředkem ke zpytování svého nitra. Z této chvályhodné činnosti člověka vytrhne broukání basové kytary, jež přeroste v houpavé tempo za doprovodu hammondek s orientální mezihrou. Toť nejdelší song „The Eternal Wayfarer“ s vygradovaným bombastickým refrénem. Tobi nezapomněl ani na použití tradičních překrývajících se vícehlasů. Lepší závěr alba si nelze představit, ač mám intenzivní pocit, že jsem ten základní motiv již někde zaručeně slyšel.
Po mnoha posleších mě album stále baví, a to jsem k němu po minulých deskách přistupoval s krajní nedůvěrou. Pracovitost a um včelky Tobiase Sammeta zase jednou došly naplnění, z čehož může těžit nejen on a EDGUY, ale především jejich posluchači.
Album, které si do budoucna mohou fanoušci EDGUY zařadit mezi alba klasická, neboť se najde nejméně deset dobrých důvodů, proč se k této nahrávce vracet. Zahrnuje totiž v jednom balení úplně všechny klasické EDGUY aspekty!
1. Sabre & Torch
2. Space Police
3. Defenders Of The Crown
4. Love Tyger
5. The Realms Of Baba Yaga
6. Rock Me Amadeus (Falco Cover)
7. Do Me Like A Caveman
8. Shadow Eaters
9. Alone In Myself
10. The Eternal Wayfarer
Těžká směs industrialu a hc dokáže balancovat mezi dvěma extrémy. Na jedné straně ze svého lůna vyvrhne hitové skladby typu "Love Like Snow", postavené na výrazné elektronice a na druhé straně nás zavede až někam do vod nemilosrdného noise. Působivé!
Těžká váha na poli tvrdých kytar pokračuje v krasojízdě. Po předchozím albu ověnčeném Grammy byla očekávání velká. Devátá deska v pořadí a první s Coady Willisem z MELVINS a BIG BUSINESS za bicími u mě stále roste. Je primitivní a sofistikovaná současně.
Spojení několika méně známých hudebníků britské prog scény a je z toho příjemné album hýřící vzdušnou prosluněností, krásně melancholickými náladami i dostatkem kreativity a drivu. Zde nápady, promyšlené aranže ani příjemné melodie nechybí.
25 let na scéně, desáté album. Žánrově žádná odbočka, opět je to brutálně heavy i v rámci žánrové hranice doom metalu a stoneru. A není to jen neandrtálská riffařina. Stojí za to pozornost věnovat i všem zvukům na pozadí a výraznějším vokálům.
Američania opäť načreli do melancholických nálad v spomalených tempách ťažkých riffov v rockovom opare. V závere nahrávke dochádza dych, napriek tomu sa jedná o príjemne temnú náladovku po slabšom predchodcovi.
Plodní melodickí „progresívci“ zo Švédska dokazujú, že je na nich spoľahnutie, a po dvoch rokoch sú tu s novým albumom. Nahrávka má hutný zvuk, epické aranžmány, silné refrény. Nie je tu hit vedľa hitu ako na „The Atlantic“, ale aj tak lahoda.
Dodo s 9 autorským albem do nejslavnějších vod už zřejmě nevkročí, despekt si ovšem nezaslouží. A krom skladeb jako "Nevidět zlo", "Naděje" či "Andělé a démoni", z nichž krásně dýchá starý VITACIT, patří palec nahoru i hrubozrnnému zvuku a produkci.