Najednou stál u mě,
jako z nebe spad,
má dávná, stará láska, je to on,
ta směs drzosti a něhy,
stále stejný je tu zas,
jak málo někdy zmůže čas,
ó, jak málo někdy zmůže čas.
Tak se mi zdál šťastný,
že mě potkal zas,
já blázen říkám, nikam nespěchám,
sedím, poslouchám a cítím,
že i hladit může hlas,
jak málo někdy zmůže čas,
ó, jak málo někdy zmůže čas.
Lítosti ranní,
bledá z lhaní,
kouká ti z očí hřích,
máš si vzít brýle sluneční
i když padá déšť.
Co všechno mohlo být
za tu řádku let,
těch možností, co plynou po vodě,
haló, jak se máš mé kdyby,
obcházíš dál kolem nás,
jak málo někdy zmůže čas,
ó, jak málo, jak málo,
jak málo někdy zmůže čas.
|
Vojtěch Dyk:
Marie Rottrová:
Marie Rottrová:
Marie Rottrová:
