S průzračnou magickou koulí,
ve které motýli sněží,
pod stolem Bobeš se choulí,
netopýr v nahnuté pisánské věži.
A co na tom, že je to krása směnitelná za cukroví.
A co na tom, že je to hračka ukradená potulnému cikánovi.
Teď naslouchá svým vnitřním hlasům,
teď naslouchá svým vnitřním hlasům,
ten šeptající zástup, ten kráčející les,
motýl zlatých vlasů, světélkující mech.
A Josef Věromír Pleva, řídící vesnické jednotřídky,
naslouchá bučení z chléva
a natahuje své chlebové skřítky na kantorské skřipky.
Bobši, s tebou to jde zase nějak z kopce...
Bobši, zavolej mi zítra svého otce...
A tak kdo naslouchá svým vnitřním hlasům,
kdo naslouchá svým vnitřním hlasům,
uslyší ten zástup, ten kráčející les,
motýl zlatých vlasů, světélkující mech.
Martine, Martine, Martine ve zdi,
v noci to slyšíme, komínem padají hvězdy.
Jenže to myslíme, cítíme úplně jinak,
já tady při víně, tobě je na stráži zima.
Hovořím s Jeníkem Štolbou, bříza ve slunečním jasu.
Jaké má potíže s tvorbou,
zachytit mihavé obrázky času.
A on věří, že jako talíř který pokládáme na stůl,
že také psaným slovem zjeví svoji realitní krásu.
Když naslouchá svým vnitřním hlasům,
když naslouchá svým vnitřním hlasům,
že uslyší ten zástup, kráčející les,
jmelí zlatých vlasů, světélkující mech.
Ale touha se vysmeká z rukou,
skřípá a prozradí se na podlaze.
Zobáčky na okno tlučou a sekyra se spouští dolů
uvázaná na provaze.
Ale vnímat tu vteřinu, ta nekonečná muka,
než odtáhnou peřinu:
"Bobši ,kde jsi tu kouli vlastně ukrad´?"
A tak kdo naslouchá svým vnitřním hlasům,
a tak kdo naslouchá svým vnitřním hlasům,
kdo uslyší ten zástup, ten kráčející les,
jmelí zlatých vlasů, světélkující mech. |
