1. Ráno se pCrobouzím na smrtA7 unavený,
než přijdu k vDmiědomí, poledne jGe,G7
jsem jako mCotor cestou A7uvařený,
kroužky spD7ečené bez olejGe,G7
a všude Cokolo mne už tramvaje zvE7oní,
vůněmi dnA7ešního dne mé mD7ěsto vG7oní,
a stovky Caut a spěch v radostných tvE7ářích,
co radostný člA7ověk, to Čech, všD7em se to dG7aří,
to jenom jCá se kaboním pod obecný vkE7us,
jako když nA7a svůj vlastní, hD7m, jdGu jak nCa funusE7.
2. Ráno mě zastihlo v posteli paní Zdeny,
co tady dělám, je trapné se ptát,
sousedi dávno mají oči otevřeny,
jenom já civím, no snad ji mám rád,
je tady kalendář, a tak jím listuji,
snad najdu jméno, kterým snad přibližně se jmenuji.
3. Nechám si přes hlavu profrčet gazík,
ať se mi konečně rozední,
ať vím, kde žiji a který jazyk
je v téhle zemi úřední,
ať pochopím století a rok, co se píše,
už když se probudím, a ne, až jdu spát,
vždyť noc rychle přeletí, zas budík je slyšet,
a odkud mají lidi na mě, hm, furt ohledy brát?
4. Až budete číst tuto mou báseň
při ranní kávě, při holení,
při cestě v autobusu, v bufetu bez ubrusu,
v bivaku na Elbrusu po rozednění,
až budete číst tyto řádky
ve frontě na celer či na mrkev,
buďte si jisti, že nešťastný blázen,
autor, je ještě mrtev,
a vyřiďte paní Zdeně, že se jí klaní,
že na ni myslí denně před spaním
a nové plány že snuje
a za večeři, hm, že děkuje.
|
Pavel Dobeš:
Pavel Dobeš:
Akurat:
Pavel Dobeš:
