1. Ptám se lCidí, co smutnou vílu vidí stát
tam zEa pultem za skříní výkladnAmií,
ptám se kD7amarádů svých, znám mCožná pravdu cFelou,
sGrdce jí teď pláčem znCí.
®: Říkám: vCyměň jednou, krásko, za svůj pláč smích,
žEivot časem zaplaší tvůj splAmiín,
zD7ažeň můru letní, stále bCývá tvůj stFín,
vGyměň, krásko, pláč za smCích.
2. Ráno v pět tě vidím uplakanou u výkladu stát,
on chodí s dámou, zamával ti, vím,
jsi stále stejně hezká, i taková se hodí,
nechci, aby zůstal z tvojí krásy dým.
®:
®:
|
