Dotýkáš se jenom černých klapek,

když hraješ na kostelní havrany.



A posloucháš ty rány v těle vykousaný,

jak naráží křídla o stěny.



A peří se vznáší a zase padá,

a peří ti padá a zase se vznáší.



Neptej se boha, kudy půjdou znova,

nechej se podat, kudy havrani kráčí -



kolem dveří,

podél oken,

už se blíží,

co klepe uvnitř, musí ven.



Uhýbáš pohledy lesknou se málo,

tvoje oči se mění - já vim.



Po kouskách dáváš mi najevo sílu,

vidět není a přesto vrhá stín -



kolem dveří,

podél oken,

prach se víří,

co klepe uvnitř, musí ven.



Stín perutí,

někde v nás.

Stín perutí

je v nás.