CŘíkávali:"To je on, ten, Fco se stále Cbojí,
to snad ani není chlap, kdy neumí se Gprát,"
Cjeho jméno zapoměli, a Fkdo chtěl hodit Cblátem,
ten klidně blátem házel, ostatGní se mohli Csmát.
Nejspí nikdo nevěděl, co mu jeho táta řekl,
od té doby uběhla u hezká řádka dní,
můj soused o tom povídal, e slyel, dřív ne smekl,
co na srdce mu kladl ve své chvíli poslední.
CStůj, klidně stůj a dr se Fzpátky, chlapče Cmůj,
od maléru dr se raději Gdál,
Cruku na to dej, patný Fpříklad ve mně Cměj,
já na siláka rád si často Ghrál,
teď vidí sám, za co můj ivot Cstál."
Pak Dpřela léta a pravá láska Gdo cesty mu Dvela,
byla krásná jako sen, a kdekdo záviAděl,
kdy Djednou byla sama, Gna návtěvu Dpřilo
pár nezvaných hostí, kadý Adělal to, co Dchtěl.
Kdy pak vstoupil do dveří a uslyel, jak pláče,
pochopil, e stane se jen to, co udělá,
kouk' na obrázek táty a chvíli se mu zdálo,
e znovu slyí, jako kdysi, ta slova vzdálená.
DStůj, klidně stůj a dr se Gzpátky, chlapče Dmůj,
od maléru dr se raději Adál,
Druku na to dej, patný Gpříklad ve mně Dměj,
já na siláka rád si často Ahrál,
teď vidí sám, za co můj ivot Dstál."
EKdy po stopách těch výtečníků Ael rozváným Ekrokem,
prázdno v dui měl a v očích divný Hchlad,
jen Emalou chvíli volali:"To je Aten, co se Ebojí,"
pak v tichu náhle byl by slyet Hpendlík, kdyby Espad'.
Jen malá muka na zdi snad podívat se směla
na spousty boulí, podlitin a různých jiných ran,
kdy odcházel, tak oslovil ta sténajíci těla:
"Jó, kadý toti uléhá, jak ustele si sám."
Rec: A pro sebe si řekl:
Já Ecelý ivot svůj se drel Azpátky, táto Emůj,
vdy vím, e to sis vdycky nejvíc Hpřál,
vak Enemá smyslu víc ráně Anastavovat Elíc,
kdy chlapem zkrátka člověk u se Hstal,
tak přijde někdy čas, aby se Epral.
Říkávali: "To je on, ten, Aco se stále Ebojí ..."
|
Pavel Bobek:
Pavel Bobek:
