Hlavní obsah

Skupina Clarinet Factory: Jsme vlastně takoví exoti

Právo, Jaroslav Špulák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Na hudební scéně je klarinetové kvarteto Clarinet Factory více než pětadvacet let. Má na kontě spolupráci s Bobbym McFerrinem, Lenkou Dusilovou, Janou Koubkovou, Ivou Bittovou, Tata Bojs, Filharmonií Brno, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, PKF-Prague Philharmonia či divadelníky VerTeDance. Zároveň vydává vlastní alba.

Foto: Supraphon - Erno Le Menthole

Clarinet Factory: zleva Petr Valášek, Jindřich Pavliš, Vojtěch Nýdl a Luděk Boura

Článek

Nové album se jmenuje Pipers a je na něm patrný příklon k elektronice. Nejenom o něm vyprávějí Vojtěch Nýdl a Jindřich Pavliš.

Změnil se váš přístup ke hře na klarinet v porovnání s obdobím nahrávání vašeho prvního alba Polyphony z roku 2005?

Nýdl: Pořád objevujeme nové světy. Jedním z nich je i práce s elektronikou, která je patrná na novém albu. Zabýváme se jí už několik let, ale teď jsme z ní vytvořili pevnou součást skladeb. Přitom zachováváme základní zvuk klarinetů.

Pomohl nám v tom producent a hudebník Milan Cimfe, který pracuje ve studiu Sono, v němž jsme natáčeli. Máme ho rádi, rozumí naší hudbě. Je také výborný bubeník a perkusionista, takže jsme ho využili i v tom.

Přiblížili jste se k elektronice už v minulosti?

Pavliš: Prvopočátky naší práce s elektronikou sahají už k naší první autorské desce Echoes From Stone. Tenkrát jsme si při nahrávání zkoušeli, co by šlo se zvukem klarinetů za pomoci studiové techniky udělat.

Na několika předchozích projektech byly elektronické zvuky v naší hudbě vytvořené studiovými zvukaři. Nebylo v jejich možnostech dosíci všeho, co jsme si přáli, ale náš sound to ozvláštnilo.

Teď s elektronikou pracujeme v reálu. Pořídili jsme si pár technických vymožeností a ty nám umožnily ji používat ve vlastní režii. Jsme schopni ji ovládat při koncertech přímo na pódiu, takže skladby z Pipers zahrajeme tak, jak jsou na desce, nebo velice podobně.

Foto: Supraphon/Lukáš Kadeřábek

Clarinet Factory při nahrávání alba ve studiu Sono

Co vás na elektronice přitahuje?

Nýdl: Objevování nových možností patří k našemu tvůrčímu a interpretačnímu uvažování. Snažíme se to dělat citlivě. Chceme, aby naše hudba stála na tradičním zvuku klarinetu a nebyl to úlet do zvukových sfér, které nám nejsou vlastní.

Všichni v kapele jsme klasicky vzdělaní muzikanti, takže si to hlídáme. Současně víme, že hudební svět je obrovský a skýtá spoustu možností. Je to dobrodružství.

Jak se k vašemu přístupu k muzice stavějí klasicky vzdělaní kolegové?

Pavliš: Tím, že jsme prošli klasickým hudebním školstvím, jsme vychovaní k velké sebereflexi a sebekritice. Já osobně si dokonce někdy říkám, že si už opravdu děláme, co chceme, a možná jsme překročili hranici, za kterou jsme jít neměli. Obvykle jsem ale nakonec příjemně překvapen tím, jak příznivě reaguje publikum. Je velmi otevřené.

Proto se moc nezabýváme tím, jak se k našim krokům stavějí klasicky vzdělaní muzikanti. Komu se nelíbí, stejně nám to neřekne, a komu se líbí, pochválí nás.

Nýdl: Moc to neřešíme. Základem je hrát kvalitně, udržovat se v hráčské formě, prostě dobře zvládat řemeslo.

Foto: Supraphon - Erno Le Menthole

Clarinet Factory vydali novou desku.

Jak moc na nástroje cvičíte?

Nýdl: Říká se, že ve hře na klarinet je nejhorších prvních dvacet let, pak už to jde. Pravda je taková, že pokud chce být muzikant, zejména v klasice, ve formě a zahrát třeba Mozarta tak, aby interpretace měla vysoké parametry, je třeba se udržovat ve skvělé hráčské kondici.

Díky ubíhajícímu času už víme, jak na to. Máme zažité základní věci, například postavení nátisku či dýchání, takže cvičíme úsporněji. Nedá nám to tolik práce. Je ale pravda, že když hrajeme v orchestrech náročný klasický repertoár, každý z nás cvičí od rána do večera. Společné zkoušky jsou pak jednodušší.

Hádáte se na nich?

Pavliš: Jsme spolu už tak dlouho, že to máme za sebou. Víme už, jak řešit spory, protože známe své povahy a umíme odhadnout, jak kdo bude reagovat. Necháváme se žít a respektujeme se. V posledních letech už na sebe ani nezvyšujeme hlasy.

Nýdl: Také vědomě předcházíme ponorkové nemoci. Když jezdíme na delší cesty, snažíme se bydlet každý sám. Máme tak soukromí a ráno se na snídani všichni rádi vidíme. Díky tomu si pořád užíváme spoustu legrace. Přestože jsme každý jiný, máme podobný humor.

Foto: Supraphon/Lukáš Kadeřábek

Pěveckých partů na albu se ujal Vojtěch Nýdl.

Je na hudební scéně hodně klarinetových kvartet?

Pavliš: Dnes už nejsou takovou zvláštností. Většinou hrají klasiku, nebo si zaranžují repertoár, který ke klasice inklinuje. Tak jsme ostatně začínali i my. Jenže zatímco ostatní ve svých formách setrvávají, my uhnuli a dnes už fungujeme de facto jako kapela. Jsme stylově nezařaditelní, podobné klarinetové kvarteto neznám.

Některé soubory také ukročily od klasiky, připravily třeba zajímavé jazzové projekty. My si ale žijeme vlastním životem. Dokonce si myslím, že většinu našich posluchačů netvoří příznivci klarinetů, ale ti, kteří hledají nějakou hudební alternativu.

Nýdl: Hrajeme i na festivalech klasické hudby, většinou ale ne v jeho hlavním programu. Jsme vlastně takoví exoti.

Má vaše nové album Pipers nějaký příběh?

Pavliš: Záměrný ne. Nikdy jsme se nebavili o tom, že bychom při řazení skladeb za sebe dali albu děj. Složili a nazkoušeli jsme deset skladeb, a když byly nahrané, řešili jsme, která bude na začátku a která na konci. Teprve potom jsme se bavili o tom, jak bude hudba na desce plynout, co by měla říkat. Ale žádná vědomá spojitost mezi písněmi tam není.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám