Po dlouhých pěti letech se do Česka vrátili britští melancholičtí rockeři Placebo, a to rovnou s novou (a povedenou) deskou. Skupina dělí své české zastávky poměrně demokraticky mezi Prahu a Brno, a tentokrát došlo na naše hlavní město.

Večer odstartovala pět minut před osmou rovněž ostrovní formace DEADLETTER. Stručně řečeno by se dalo napsat, že šlo o garage rock se saxofonem. V její kytarové hudbě, výrazně založené na rytmice, šly slyšet i neurotické vlivy zakladatelů postpunku Joy Division, ale asi nejvíc set připomínal původní tvorbu Nicka Cavea s The Birthday Party, respektive později ještě s jednorázovým projektem Grinderman.

Podobně jako u něj šlo u zpěváka spíš o deklamace než regulérní zpěv. Možná i proto mi jejich jinak docela pestrý indie gulášek po pár skladbách přestal chutnat. Buď seriózní řev, nebo zpěv, ale toto něco mezi tím se nedalo dlouhodobě poslouchat a bylo asi nutné to brát spíš jako recitál poezie než vokální výkon. Potěšilo ale, že se jako support nepředstavila nějaká bezpohlavní indie kytarovka, ale docela tvrdé avantgardnější těleso, které rozhodně nezapadá do vyloženého mainstreamu.

Placebo fanoušky před vystoupením opakovaně prosili o ponechání mobilů ve svých kapsách pro intenzivnější prožitek z večera, což celá hala respektovala. Bylo tak velice osvěžující se vrátit do dob ještě zhruba patnáct let zpátky, kdy lidé chodili na koncerty poslouchat a prožívat je a ne točit nekvalitní videa na YouTube…

A že bylo na co koukat! Když pominu hranatá projekční plátna s výjevy evokujícími show Nine Inch Nails, byl toho dne Halloween. A tak členové bandu i doprovodní muzikanti vystoupili nalíčení právě v duchu tohoto specifického svátku. Například bubeník à la klaun z firmu "To" a zpěvák Brian Molko s líčením zombie. Toto spolu s absencí mobilů nad hlavami diváků dodalo události punc unikátnosti.

Pořád šlo ale především o hudbu. V úvodu reportáže byla zmíněna nová studiovka "Never Let Me Go", kterou se kapela studiově vrátila na scénu po dlouhých devíti letech. O to silněji ale věří svému novému materiálu.

Když jsem v reportáži z letošní zastávky Evanescence v Praze s podivem psal o výrazně nadstandardní porci novinek v setlistu, ještě jsem netušil, jak je Placebo trumfnou - svůj čerstvý počin přehráli skoro úplně celý! Pokud tak někdo vyrazil na koncert neznalý nejnovějšího zářezu v diskografii, úvodní třetinu se asi moc nechytal. Největší hity si trojice nechala až na konec, nicméně celá show byla výborná.

Kromě toho, že nové kousky v ničem nezaostávají za starší tvorbou (ostatně, Placebo snad kromě "Battle For The Sun" nikdy nevydali vyloženě slabou desku), měl večer skvělou dynamiku, již dotvářel uhrančivý vokální projev malinkého frontmana Molka a možná až překvapivě tvrdý zvuk ve svižnějších věcech, kde až tři kytary vytvářely solidní noiserockový tlak.

Vrchol ale přišel až s přídavkem vydatného stominutového setu. Coververze "Shout" od Tears For Fears sice ještě publikum držela ve varu, ale málokterá skupina si kontrariánsky nechá ty nejpomalejší věci jako přídavek. "Fix Yourself" a především "Running Up That Hill (A Deal With God)" původně od Kate Bush byly přitom magické a jen potvrdily, že i přes časté kytarové kvapíky stojí tvorba Placebo především na emocích a jejich niterném prožívání. Krása!