Zpěvák Vojtěch Drahokoupil: Je stupidní nechat se omezovat trendy

Narodil jste se v pětadevadesátém roce v Liberci, ve městě, z něhož na českou scénu přišla silná hudební generace. Na mysli mám producenta Ondřeje Fiedlera, rapera Lipa, zpěváka Sebastiana, skupinu Atmo Music, hudebníky a producenty Paulieho Garanda, Kennyho Rougha a další. Cítíte se s nimi být spřízněn?

Cítím spojení s Libercem, ne s nimi. Žil jsem tam totiž jen do dvanácti let, potom se rodiče rozvedli a my se s mamkou a bráchou odstěhovali do Karlových Varů, kde jsem bydlel do svých sedmnácti. Následně jsem se přestěhoval do Prahy.

Je ale pravda, že se spoustou z těch lidí máme stejný umělecký zdroj. Je jím liberecká základní škola Jabloňová, do které většina z nich chodila. S některými jsme byli spolužáci, s dalšími jsme se tam potkávali.

Vaše hudba se postupně měnila. Víte už, jakým směrem chcete jít dál?

Muzika nabízí široké rozpětí a já v něm hledal. Ve třinácti letech jsem hrál v big bandu, ve čtrnácti v dechovce, potom v rockových kapelách, chvíli jsem měl jazzové trio, pak jsem hrál se Sebastianem rokenrol a byl jsem členem boybandu New Element. Cestu, kterou se chci dát, jsem však našel teprve v okamžiku, kdy jsem začal chystat první sólovou desku Pocity.

Na co jste přišel?

Na to, že má-li být to, co vytvořím, autentické, musí být má muzika stoprocentně živá. Každý nástroj, který se z desky nebo na koncertech ozve, proto obsluhuje člověk. Nic není puštěné z flashky. V kapele mám mimo jiné dechovou sekci, dva kytaristy, dva pianisty, zkrátka je to velké těleso.

Nedávno jsme křtili album v pražském Lucerna Music Baru a to, co jsme tam předvedli, už odpovídá mé vizi o hudbě. Divákům, kteří přišli, jsem představil skutečného muzikanta a zpěváka Vojtu Drahokoupila.

Vaše hudba ale není generační tuzemský pop, že?

Není, je mnohem složitější, barvitější, ale v důsledku z ní jde obrovský tlak. V muzice nemám hranice. Přijde mi stupidní nechat se omezovat trendy. Vezměte si třeba to, co na scéně udělal Ben Cristovao. Zpívá osobitým způsobem, u fanoušků mu to prochází, a tak spousta dalších zpěváků zpívá jako on. Je to trend, ale toho se nechci účastnit.

Nechci dělat pop tak, jak se u nás teď vnímá. Kromě toho pop už u nás není nejpopulárnější. Nejpopulárnější je rap. Pop ztratil sílu, a rap se mě nedotýká. Dokonce je mi z něho někdy úzko. Proč má člověk zpívat o drogách, o tom, že má prachy, a ať si holka klekne a udělá, co on chce. Neříkám, že to rapeři dělají špatně, ale mně to přijde stupidní.

Nekladu si otázku, jestli to dělám správně, protože vím, že to, co tvořím, jsem já. Z mého pohledu to proto nemůže být špatné. Horší by bylo, kdybych dělal jednoduchý pop o čtyřech akordech, měl velkou šanci, že se bude líbit, ale nebyl bych s ním spokojený.

Jakou roli hrají ve vaší tvorbě texty?

Začal jsem je psát asi v osmnácti letech a desku jsem si otextoval za pomoci Petra Harazina z kapely Nebe. Miluju práci se slovem a baví mě možnosti, které nabízí čeština. Věřím, že lidé ocení, že osmadvacetiletý kluk nezačne text slovy: Hej, bejby, máš krásný oči.

Troufnu si říct, že jsem už za svůj život prožil spoustu věcí. Dobré i špatné. Mám z čeho čerpat, mám o čem zpívat a věřím, že lidé poznají, že je to upřímné a prožité.

Když hovoříte o tom, že jste toho spoustu zažil, pak se vás nemohu nezeptat, v jaké jste psychické kondici? V roce 2022 jste kvůli psychice odstoupil ze soutěže Survivor.

Teď jsem ve velmi dobré kondici a tvrdím, že jsem se tak dobře dlouho necítil. Jediný můj psychický problém je panická ataka, která mě už párkrát v životě postihla, naposledy v soutěži Survivor. Viděl to celý národ v televizi. Od té doby jsem ji ale neměl.

Psychicky jsem na tom dobře i kvůli tomu, že jsem se začal věnovat i své fyzické kondici. Posiluju, běhám, cvičím a musím říct, že mi to pomáhá v mnoha věcech. Také jsem razantně ubral v pití alkoholu, což rovněž způsobuje, že je mi na světě lépe.

Pokud jde o mé účinkování v muzikálech, mám práci na dva tři roky. A pokud jde o mou hudbu, mám v plánu odletět na začátku příštího roku do Ameriky a nahrát tam druhé album s člověkem, který je ve svém oboru výtečný a náležitě oceněný.

S kým?

Dubnový koncert v Lucerna Music Baru jsme natočili a poslali producentovi a studiovému inženýrovi Nicku Nagurkovi. Je to muž, který má čtyři Grammy, jednu za gospel, další za blues, soundtrack a jazz.

Pracuje s lidmi, které mám rád, mimo jiné s Theem Katzmanem a Vulfpeckem. Má hudba se mu líbila a řekl, že by ho spolupráce se mnou zajímala. Ten živák, který upravil, už brzy vyjde, a domluvili jsme se, že do New Yorku přijedu a něco spolu zkusíme udělat.

New York je město hudby. To, že se mi podařilo sehnat tam kontakt a že tam pojedu nahrávat, je pro mě úžasná věc. S dvorním spolupracovníkem Jirkou Vidasovem už připravujeme nápady, které chceme vzít s sebou. Když to dopadne dobře, přivezeme celou desku. Ale ať už přivezeme cokoli, bude to skvělá zkušenost.