Článek
Proč jste desku nazval Melancholie?
Ptáte se, jestli jsem melancholický? Nejsem, respektive nebývám. Tím názvem jsem chtěl navázat na jednu zkušenost. Když musím absolvovat nějaký dálkový let, pomáhám si tím, že si v letadle pouštím melancholickou hudbu. Vždycky se při tom úžasně odreaguju. Byl bych rád, kdyby ten samý pocit zažili posluchači při poslechu mého alba.
To ovšem záleží i na skladbách, které na něm jsou.
Vybrali jsme jich jedenáct. Myslím si, že jsou tak krásné, že když je posloucháte při nějaké činnosti, odejdete při nich od práce.
Řadil jste tuto představu nad kvalitu skladeb?
Ano, je to tak. S producentem Honzou Adamem jsme vybírali asi ze sta skladeb. Když si koupíte vstupenku na nějaký krásný koncert a zaplatíte za ni spoustu peněz, očekáváte od interpreta i šlágry, které zpívá. Takové skladby na albu jsou, stejně tak můj po dvaceti letech první duet s Hankou Zagorovou, který sama otextovala, nebo skladby z muzikálů Bídníci, West Side Story či Notre-Dame de Paris.
Ten posledně jmenovaný u nás není moc známý.
Byl známý hlavně v Kanadě a ve Francii a musím říct, že mě to trochu těší. Tercet Belle, který je z něho, se totiž opravdu povedl. Není to přitom známá věc a přitom bych řekl, že je to šlágr alba. Vlastně se cítím jako ten, kdo k nám tu skvělou skladbu přinesl.
Ten tercet není lehký, a navíc je ve francouzštině. Jak ho zvládli zpěváci, kteří ho s vámi nahrávali?
Lucie Bílá, Marta Kubišová, Eva Urbanová, Hanka Zagorová, Dan Hůlka nebo Karel Gott, to jsou profesionálové. Nepochyboval jsem o tom, že ho se mnou nazpívají, spíš jsem se obával té francouzštiny. Požádali jsme paní Beránkovou, která mluví výtečně francouzsky, aby ho s námi jazykově nacvičila. Karel Gott je například takový profík, že když k ní přišel na hodinu francouzštiny a promluvil, řekla, že je to výborné a nemá k tomu žádné vážné připomínky. Ostatní to také zvládli.
Oslovil jste pro nahrávání alba nějakého zpěváka, který účast nepřijal?
Myslel jsem na paní Hanu Hegerovou. Povolila mi nahrát písničku Ten zloděj čas a mě napadlo, že bychom ji mohli nazpívat jako duet. Rok předtím sice svou kariéru oficiálně ukončila, ale nedalo mi, abych se jí nezeptal. Odpověděla mi, že už zpívat nechce, ale ráda si tu písničku na mém albu poslechne.
Je možné, že písně z alba někdy zazpíváte se svými hosty naživo?
Podle mě je to neuskutečnitelné. Šest osobností, které na desce jsou, nedá nikdo dohromady tak, aby byly k dispozici na jeden den a ještě předtím mohly zkoušet. Jsou nesmírně vytížené. Přesto se o to pokusím. Reálně to znamená, že bych musel uvažovat o termínu někdy ve druhé polovině příštího roku.
Máte rád muzikály?
Miluju je. Pocházím z Košic a má první zkušenost s muzikálem je z Budapešti, kam jsme před revolucí jezdili na různé koncerty a představení. Jako první jsem tam viděl Cats. Nezapomenu na to, jak jsem byl šokován, když mi někdo lezl přes lóži dolů, protože to byla součást představení. Byl jsem okouzlen.
Rád vzpomínám i na první muzikál u nás. Byli to Bídníci a hráli se ve vinohradském divadle v Praze na začátku devadesátých let. Obsazení, které tenkrát na naše poměry měl, jsem v zahraničí nezažil.
Zažil jsem ale londýnské představení Fantoma opery, které bylo tak strašné, že jsem si myslel, že odejdu pryč. Bylo vidět, že je to asi šestistá repríza, umělce to evidentně nebavilo, zpívali špatně, experimentovali v textech, prostě to nebylo dobré.
Z českých muzikálů současnosti se mi moc líbí Jack Rozparovač, který hrají v Divadle Kalich v Praze. Hudebně je úžasný, napsal ho Vašo Patejdl.
Dostáváte nabídky k účinkování v muzikálech?
Dostal jsem jednu. František Janeček mi nabídl, jestli bych nechtěl hrát Jeana Valjeana v Bídnících. Z časových důvodů jsem to musel odmítnout. Vlastně bych do toho stejně nešel, protože pohybovat se mezi těžkými operními představeními a muzikály není dobré pro hlas.
Jakou fyzickou kondici musí mít operní pěvec?
První operní inscenaci, kterou jsem před dvěma lety dělal v Metropolitní opeře v New Yorku, režíroval bývalý šéf slavného Cirque du Soleil. Vymyslel si, že ji nastuduje v podobném duchu, takže má postava visela tři hodiny na laně. Když jsem do New Yorku přijel a řekli mi to, odpověděl jsem, že to nemůžu zvládnout. Tenkrát jsem vážil přes sto kilo.
Nakonec jsem ale začal zkoušet a shazovat kilogramy. Po každé zkoušce jsem nemohl chodit, pot se ze mě jenom hrnul, všechno mě bolelo. Mít kondici je zkrátka pro operní pěvce důležité. A když už ji máte a nejste dost opatrný, může se vám při zkoušení stát, že spadnete z desetimetrové nakloněné roviny. Mně se to přihodilo. Myslel jsem si, že se už nikdy nezvednu, což se naštěstí nestalo. Někdy je to dřina. Ale krásná dřina.
Co vás v nejbližší době čeká?
Zanedlouho odlétám do Německa, kde budu vystupovat v Berlínské státní opeře. Pak mě čeká účinkování v Sao Paulu, Amsterdamu a v Houstonu. 16. prosince vystoupíme ve Státní opeře v Praze na galakoncertu se Simonou Houda-Šaturovou. V květnu příštího roku absolvuji v Česku a na Slovensku turné s Dagmar Peckovou. To je můj nejbližší plán.