Vyznání vychází po sedmi letech od vašeho posledního řadového alba Zloděj duší, nepočítáme-li samozřejmě výběry. Bylo jeho hlavním „spouštěčem" to, že si o něj psali fanoušci?

To je tak vždycky, že když desku nějaký čas odkládáte, posluchači se ptají: A kdy už vyjde nová? Řeknu jim, ano, myslím, že tento rok už by to bylo aktuální. V podstatě vám to pořád připomínají… V případě alba Vyznání byl ale spouštěcí mechanismus trošku jiný – ve španělské Malaze jsem slyšela tři překrásné francouzské šansony, které mě natolik okouzlily, že jsem si k nim sama napsala texty. A vlastně se staly prvními písničkami, které jsem na CD měla. Že jej připravuji, se docela rychle rozkřiklo, a začala jsem tedy pro něj oslovovat autory. Pak už to šlo poměrně rychle, od loňského léta se všechno velice rychle vykrystalizovalo.

Vedle zavedených autorů (skladatelé Petr Malásek, Jiří Zmožek, Karel Vágner, Vítězslav Hádl a textaři Václav Kopta, Eduard Krečmar, Pavel Žák, Ĺubomír Feldek, Jiří Březík obé) jste k desce přizvala tvůrce jiného hudebního ražení – Radoslava Bangu či Jiřího Hradila a Márdiho z Vypsané fixy. Co vás k tomu vedlo?

Poslouchám desky, zajímá mě tvorba mých kolegů. Hodně se mi líbila ta, kterou natočil Vašek Neckář s Umakartem. Říkala jsem si, že bych podobnou spolupráci sama ráda vyzkoušela. A tak jsme se Supraphonem oslovili Jiřího Hradila a Márdiho – ačkoliv žánr, jemuž se věnují, vypadá odlišně, je to jen zdání, pociťovala jsem k jejich tvorbě blízkost. Napsali mi překrásnou písničku Bleriot a jsem moc ráda, že jsem ji nazpívala. Co se týče Radka Bangy – na demosnímku mi poslal píseň S tebou, z níž jsem cítila, že ji napsal svojí lásce, že je to vlastně písnička, kterou jenom předělal na ženský element. Jeho projev mi přišel tak čistý, tak plnohodnotný, že jsem se z něj hrozně těšila.

Z písní, které jste převzala, se mi líbí například Rande u Zdi nářků s českým textem Václava Kopty, která pochází od polských autorů. Tu jste také objevila při poslechu desky?

Jistě. Trošinku jsem v ní přitvrdila, což mi připomnělo zpívání ještě za mojí ostravské éry. A těšila jsem se na to, opravdu mi to tam samo naskočilo, takže to pro mě bylo přínosné i v tomto ohledu.

Hana Zagorová.Poprvé na vaši desku přispěl textem zmíněný slovenský spisovatel a básník Ĺubomír Feldek. Jak jste k sobě našli cestu?

Obdivuji nádherný text Ten zloděj čas, který napsal Haně Hegerové, a tak jsem jej prostřednictvím Supraphonu poprosila, jestli by byl tak laskavý a prohlídl šuplíky se zapomenutými texty. A povedlo se. Moc si toho vážím, protože Deburau je nádherný a nosný, ale také velmi smutný. A Petr Malásek k němu napsal překrásnou hudbu.

Samotný název CD Vyznání, proč jste zvolila právě takový?

Protože jde o vyznání z pocitů, kterých jsou ty písničky plné. Běžně je v životě zažíváme.

Takže pro vás nebylo těžké se s těmi pocity ztotožnit.

Vždycky říkám, že písničce musím rozumět, abych ji mohla interpretovat tak, jak si představuji. Naprosto rozumím i těmto, protože jsou to vlastně lidské příběhy o lásce a o jejích nejrůznějších podobách. Každý v životě procházíme nějakými peripetiemi – jestliže „chytneme" do ucha text té které písničky a zalovíme v hlavě, určitě se nám k němu nějaká paralela objeví.

Viděla jsem video ze samotného nahrávání desky, evidentně probíhalo v poklidné atmosféře…

Nesnáším rozbroje, hádky a problémy, když mám pracovat. S hudebním producentem Danielem Hádlem, který se postaral o aranžmá i výsledný mix – krásně sjednotil kompoziční východiska zúčastněných autorů i své vlastní do kompaktní podoby –, splnilo nahrávání přesně moje očekávání. Jediná nevýhoda byla, že jeho studio není v Praze, ale na Vyžlovce, což je trošku z ruky, ale dělalo se nám spolu moc krásně.

Jaké máte s novými písničkami plány? Budete je zařazovat do repertoáru při živých vystoupeních?

Určitě, dokonce jsem to už se dvěma z nich udělala v rámci únorového koncertu v Lucerně, který byl původně plánovaný na Vánoce. Jenže tehdy jsem si zlomila rameno, a tak jsem jej musela odložit. Musím říct, že odezva na ně byla moc fajn, k mé velké radosti se líbily. Ono je totiž vždycky těžké zazpívat prvně na koncertu novou písničku, protože nikdy nevíte, jak na ni lidé zareagují. Každý se – obecně vzato – tak trošku zarazí, když slyší něco poprvé.

Hana Zagorová.A budete postupně přidávat další?

Samozřejmě, dokonce uvažujeme o jednom projektu, o němž bych ale ještě nechtěla hovořit, který by se týkal z velké části téhle desky. Repertoár při koncertech ale nemůžu obměnit zcela, prověřené šlágry v něm stejně musejí zůstat. To by mi posluchači neodpustili.

Bez které písničky by se váš koncert neobešel?

Maluj zase obrázky, jednoznačně. Těch písniček je ale taková spousta… Není to jednoduché, lidé je vyžadují. A když nezazpívám aspoň pár takových, na které přišli, které chtějí slyšet, tak je koncert nekonečný, protože oni doufají, že je dostanou aspoň v přídavcích. Pak se může takové vystoupení natáhnout na tři hodiny a to už je moc.

Nevadí vám interpretovat některé písně stále dokola?

Rozhodně ne, všechno jsou to písničky, které mě provázejí životem, což je krása. Věřím, že může nastat období, kdy si člověk řekne – tak tu už nechci ani vidět ani slyšet. Ale naštěstí je to období pomíjivé.

Co dalšího máte v plánu, na co se těšíte, třeba i společně s vaším mužem Štefanem Margitou?

Čeká nás cesta do Maďarska, kde oslavíme narozeniny Štefanovy maminky, a to se hrozně těším, i když je to jenom  na dva dny. A pak, ale to bude ještě za trošku později, odjíždíme do Španělska, kde už si užijeme zaslouženou dovolenou.