Vydáno 26.10.2016 | autor: redakce
Bob Dylan se stal letošním držitelem Nobelovy cenou za literaturu, a to za "vytváření nových forem poetického vyjádření v mezích amerického písničkářství". K její převzetí se však zatím nevyjádřil a všechny snahy švédské akademie o kontaktování ignoruje. Dá se tedy pochybovat o tom, že si cenu 10. prosince vyzvedne, o čem ale pochyb není, je jeho kulturní přínos. Připomeňte si sedm jeho nejzásadnějších textů.
Bob Dylan získal jako první písničkář Nobelovu cenu
V minulosti již obdržel například Pulitzerovu cenu, nejvyšší ocenění pro americké literáty, texty jeho písní jsou rozebírány ve výuce literatury na univerzitách. Tolik významných světových umělců uvádí právě jeho jako svou velikou inspiraci. Bob Dylan, autor již pětatřiceti studiových alb, je umělec výjimečně inovativní, nevyhraněný jedním žánrem, nespadající do jednoduché škatulky. Genialita Dylana tkví jak v jeho hudbě samotné, tak především v textech.
POST SCRIPTUM (65): Bob Dylan získal Nobelovku. Nejeví o ni ale žádný zájem
Jiří Černý, významný český hudební publicista, napsal ve své knize Hvězdy tehdejších hitparád že "ani sebezřejmější výklad Dylanovy písně - ani té nejjednodušší - není konečný, vždycky se v ní dá ještě hledat a nacházet." V následujícím textu vám přinášíme několik z nejznámějších písní Boba Dylana, ne však s pokusy o definitivní výklad, kkterý je beztak nemožný, nýbrž ve snaze přiblížit alespoň z části Dylanovu nesmírně osobitou poetiku.
Mladý muž se ptá: "How many ears must one man have / Before he can hear people cry? / how many deaths will it take till he knows / That too many people have died?" Otázky snad naivní, ale zpívané s takovou naléhavou upřímností, že se Blowin' In The Wind stala samozvanou hymnou protestních hnutí šedesátých let, mezi širokou veřejností je Dylanovou nejznámější písní. Rázem byla zcoverována mnohými umělci, kromě Joan Baez (písničkářky a později Dylanovy partnerky) ji zpracovalo i folkové trio Petr, Paul and Mary, které jeho songy přezpívalo ještě několikrát, vždy s citem pro původní vyznění. Za poznámku stojí, že Dylan nálepku "protestního zpěváka" odmítal, tak jako se po celý život bránil škatulkování.
Obdobné vyznění jako Blowin' In The Wind má i o album starší skladba The Times They Are A Changin'. Dylan prorocky zachycuje houstnoucí atmosféru šedesátých let. Snad proto se píseň setkává s takovým ohlasem a její název se stává ustáleným pojmem nejen v anglickém jazyce (Časy se mění...).
"Come mothers and fathers throughout the land / And don't criticize what you can't understand / Your sons and your daughters are beyond your command / Your old road is rapidly agin' / Please get out of the new one If you can't lend your hand / For the times they are a-changin'."
Bob Dylan a milostné písně? "If you're traveling in the north country fair / Where the winds hit heavy on the borderline / Remember me to one who lives there / For she was once a true love of mine."
Elegický text o staré lásce a meandrující vybrnkávání. Dylan čistě folkový. V písni se setkáváme s typickým prvkem tohoto žánru - s přebíráním melodii i námětů, v tomto případě z anglické lidovky, která mimo jiné inspirovala i známou skladbu dua Simon and Garfunkel - Scarborough fair/Canticle. Proslavila ji do značné míry verze nahraná spolu s velikým Johnny Cashem - tito dva přátelé se na začátku roku 1969 sešli a nahráli několik písní. Prakticky stejnou melodii má i Boots of Spanish Leather s textem o lásce, kterou rozděluje oceán.
Houpavý rytmus a změť slov jsou typické pro skladbu, která tak trochu předběhla dobu. Titulní píseň zpěvákova pátého alba je znamením razantní změny v jeho stylu. Hlasový projev má blíže snad k rapu, než ke zpěvu. Vměstnání slov do rytmu je neuvěřitelné: "Maggie comes fleet foot / Face full of black soot / Talkin' that the heat put / Plants in the bed but / The phone's tapped anyway / Maggie says that many say / They must bust in early May / Orders from the DA."
Dylan v nedávné době přiznal, že rap neposlouchá, ale že miluje "rhyming for rhyming sake", tedy "rýmování v zájmu rýmu".
Písničkář vyměnil akustickou kytaru za elektrickou a nahrál polovinu z alba Bringing It All Back Home spolu s rockovou kapelou. Bodem zlomu je festival v Newport v létě roku 1965, kde je Dylan již uznávaným folkovým bardem. Po několika akustických písních si na pódium zve kapelu a nastává elektrická kakofonie, pro kterou ho část publika vypíská a vybučí. Dylan je mnohými folkovými fanoušky zatracen, je kritizován pro svou imitaci tehdejších rockový hvězd. Z pohledu jeho tvorby se ale jedná o moment, ke kterému měl dospět a ke kterému by dříve či později stejně došel. Během Dylanovy evropské tour v roce 1966 byl setlist z poloviny akustický a z poloviny elektrický, zpěvák se často setkával s bučením z publika (známý je okamžik, kdy jeden z fanoušků na Dylana zakřičel "Judas!"), v londýnské Royal Albert Hall seděli členové The Beatles v předních řadách a okřikovali vyrušující fanoušky.
Snová balada. Obraty jako "Take me on a trip upon your magic swirling ship / My senses have been stripped / My hands can't feel to grip / My toes too numb to step / Wait only for my boot heels to be wandering", ve kterých se verše jen stěží stíhají rýmovat, obrazy jako by lehce nestíhaly spěchat za lehce vybrnkávanou melodii.
Video níže je záznam Dylanova koncertu v Newportu v roce 1964, rok před jeho slavnou elektrickou eskapádou.
Když americký časopis Rolling Stone sepsal The 500 Greatest Songs of all Time, právě tato píseň stála na začátku dlouhého výčtu. Hudba skoro jako vystřižená ze soundtracku nějaké road movie, text typicky dylanovsky mnohoznačný. Zpěvák píseň prý "ořezal" z desetistránkového textu, ve kterém zachycoval své tehdejší kritické pocity vůči společnosti i bližním. V dobovém rozhovoru říká, že (v roce 1966) byl rozčarovaný ze své kariéry - byl mnohými kritizován, značná část jeho fanoušků ho zavrhla, zvažoval i ukončení kariéry. Píseň Like A Rolling Stone pro něj však situaci změnila.
Mimochodem, originální ručně psaný text písně se v roce 2014 vydražil za neuvěřitelné 2 miliony amerických dolarů - 50 milionů korun.
Skladba z roku 1975 jako ukázka přímé političnosti a sociální angažovanosti. Nesetkáváme se s výčtem fantaskních obrazů, ale s veršovaným vyprávěním o událostech kolem soudního procesu s Rubinem "Hurricane" Carterem. Afro-americký boxer byl obviněný z trojnásobné vraždy. "Here comes the story of the Hurricane / The man the authorities came to blame / For something that he never done," zpívá se vrefrénu. Dylan se o případu dozvěděl a po návštěvě Cartera ve vězení složil dlouhý protest song.
Píseň byla napsaná 13 let po slavném projevu "I have a dream.." Martina Luthera Kinga, 7 let po schválení posledního zákona proti rasové diskriminaci. Svou tématikou rasismu je, zdá se, stále aktuální. Dylan navázal na několik dřívějších songů, označovaných jako protest songy, ve kterých zpívá o rasově motivovaných vraždách, či hovoří proti válce.
Nutno podotknout, že Carter byl po více než osmnácti letech ve vězení propuštěn po shledáním nevinným, odsouzení bylo prý motivované rasismem.
To, že Dylan získání prestižního ocenění doposud ignoruje, vlastně příliš nepřekvapuje. Bez ohledu na ceny však Bob Dylan byl, je a nepochybně i navždy bude jedním z nejvlivnějších hudebníků narozených ve 20. století.
text: Vašek Melenovský, foto: archiv
Témata: Bob Dylan, písničkář, Nobelova cena, texty
