Vaše alba mají vždy nějaký jednotící grafický prvek. Je tomu tak i v případě novinky Maneki Neko?
Je to z různých asijských bister a večerek dobře známá mávající kočka, která se jmenuje Maneki Neko. Chtěl bych ale vysvětlit, že ona nemává, jak si většina lidí myslí, ale zve dál. Vychází to z japonské legendy o poutníkovi, který se jednou v bouřce schoval pod strom, což tedy nebyl úplně nejlepší nápad. Zjevila se mu kočka, která mu pokynula packou, aby šel dál.
On poslechl a vzápětí do toho stromu udeřil blesk, čili mu vlastně zachránila život. Takže se z Maneki Neko stal symbol štěstí, bohatství a záchrany. Desku jsme chtěli koncipovat tak, aby byla pomyslným světlem na konci tunelu, rozloučením s tím temným obdobím, které nás všechny už skoro dva roky omezuje. Tahle „šťastná“ kočička nám přišla ideální, takže jsme ji dali na obal i do názvu.
Neuvažovali jste původně o jiném pojmenování?
Koketovali jsme se jménem Sayonara, což japonsky znamená sbohem. Což jsem zamýšlel jako sbohem covidu, ale když jsem to říkal přátelům a známým, brali to jako rouhání a malování čerta na zeď. Vyložili si to tak, že se loučíme my, a to snad ještě ne.
Jak se zamýšlený optimistický a nadějeplný náboj odrazil v samotných písničkách?
Názvy našich desek úplně nevypovídají o tématech skladeb, ale spíš o tom, v jakém stadiu se nachází kapela nebo svět. Debutem Konnichiwa jsme chtěli všem kolem nás dát najevo, že jsme tady a že ho zdravíme, dvojka Arigato, což znamená děkuji, vyjadřovala, že chceme poděkovat za to, kde jsme se díky fanouškům ocitli. A Maneki Neko je snaha o východisko z nouze.
Oč jste se tedy snažili při skládání a nahrávání nových věcí?
Vždycky před nahráváním desky si jako kapela sedneme, přizveme si producenty, spolupracovníky a bavíme se o tom, co bychom tentokrát chtěli zkusit. Pouštíme si muziku, která nás momentálně baví, a snažíme se vytyčit si směr. Pak se ho možná třeba ani nedržíme, ale to je jedno. Důležitější je, že se o tom všichni bavíme a společně dojdeme k nějakému záměru.
K čemu jste došli v případě Maneki Neko?
Chtěli jsme českému popu vyšlapat fresh cestičku. Zajímá nás, co se děje v hudbě za hranicemi, jsme v tom ponořeni až po uši. Pop ve světě je mnohem odvážnější, čemuž jsme chtěli přizpůsobit i zvuk naší desky. Asi by nikoho nebavilo, kdybychom vydali potřetí totéž. Ale není to tak, že jak zníme teď, chceme znít i v budoucnu. S každou další deskou bychom si rádi vyzkoušeli něco nového. Příště třeba budeme znít syrověji. Záleží taky na tom, jaké napíšeme písničky.
Když se ještě vrátím k názvu a symbolu alba, jaký máte vztah ke kočkám?
Na psy i kočky jsem alergický, ale tím, že jsme dlouhá léta měli doma několik kočiček, zvykl jsem si na ně, mám je rád, i psy, ale preferuju spíš ty s kratší srstí.
Jak se vám tančí ve StarDance?
Jde to dobře, i když je to už docela honička. Přijel jsem zrovna z tréninku a po rozhovoru mě čeká další, protože už začíná jít docela do tuhého. Konkurence je silná, všichni tančí hodně dobře, čili se musím snažit. Třeba Tomáš Verner nebo Honza Cina tancují fantasticky, mají pohybovou průpravu. Já se to musím všechno učit za pochodu. Nemám moc z čeho vycházet, moje poskakování po pódiu úplně záchytný bod není.
Fandí vám kapela?
No samozřejmě, když jsem se jich ptal, kolik mi poslali esemesek, začali: „No víš, my máme ty firemní tarify, ono to nějak zlobí a nefunguje...“
