Už ze začátku se dalo tušit, že toto bude velmi příjemný večer. O tak vřelém přivítání, jaké dostal support Bry, si totiž může většina předskokanů nechat zdát. Od prvních tonů začalo obecenstvo tleskat do rytmu, a to nemluvíme jen o prvních dvou řadách, které si nechtějí připadat trapně, když už jsou tak blízko, nýbrž o celé hale. Irův materiál je vcelku dobrý, úspěch si ale podkopával sám. Jeho půlhodinová show totiž vyvolávala dojem, že někam strašně spěchá. Každou svou píseň na konci nějakým způsobem usekl a radši začal rychle děkovat. Odešel přesně v devět, protože tak nejspíš žádal harmonogram, nicméně tomuto nešvaru stačilo snadno předejít. Stačilo by jen zkrátit ne zrovna vtipné proslovy, jimiž písně prokládal.

O půl desáté na stage dorazili samotní Twenty One Pilots. Hned bylo jasné, že většina publika si nepřišla poslechnout jen hity, neboť refrén úvodní "Heavydirtsoul" zpívali sborově snad všichni. Josh Dun se za bubny činil, stejně jako Tyler Joseph, kterému rapové pasáže nedělaly naživo žádný problém. Že ale Tyler není jen skvělý zpěvák, nýbrž i schopný instumentalista, dokázal při hraní na klavír a na ukulele. Klavírem zahájil například aktuální megahit "Heathens", na koncertě s pořadovým číslem čtyři.

Piloti mají na YouTube sice stamilionová zhlédnutí, na pódiu se ale projevovali jako pohodáři. Jako by o svých úspěších ani nevěděli. Žádní profi tanečníci, žádné namyšlené chování, jenom čirá energie. Vždyť kolik aktuálních umělců si stoupne před sál ve slunečních brýlích a havajské košili? A kolik jich dělá backflipy?

Duo neopomenulo žádného diváka. To když se Tyler Joseph na konci "Hometown" ztratil pod černou dekou a následně se v kuželu světla magicky objevil v sektoru sezení, k čemuž hrál Josh Dun poutavé bubnové sólo. Následně jsme se pomocí živého a trochu hororového přenosu dostali se zpěvákem do backstage, kam si zašel pro vodu. Fanoušky v předních řadách odměnili dvakrát - Tyler si zazpíval na jejich rukou, Josh na ně později dostal i svoje bicí, na nichž zahrál "Ode To Sleep". Tyto pozornosti působí ještě mileji, pokud si vzpomeneme na letní incident, kdy při stejné situaci lidé zpěváka stáhli na zem.

Na velkém plátně jsme mohli spatřit tancující kostlivce či se skrze zpěvákova ústa podívat do vzdálených, pestrobarevných vesmírů. Promítali se také dva trsající chlápci v plynových maskách, kteří se i dostavili na pódium, odkud obecenstvo osvěžili foukači mlhy. Že to zní jako splácanina? Inu, ona to taky splácanina byla. Ale jak zábavná! I s malou produkcí dokázala kapela pobavit více než kdejaká popová diva v O2 areně.

Ač se většina setlistu soustředila na poslední řadovku "Blurryface", nezapomněli Twenty One Pilots ani na své kořeny. Po přesunu na malé pódium v zadní části areny poskládali dohromady písně "The Pantaloon", "Fall Away", "Johnny Boy", "Forest", "Addict with a Pen", "March to the Sea" a "Kitchen Sink". Tyto starší věci sešili dohromady s citem, profesionálně. Stejně tak zkušeně představili závěrečnou "Trees". V té ze sebe vydali snad vše, co v nich vězelo. Po mohutné záplavě konfet a rozlučce chtěl ale člověk víc... Dobré koncerty holt nikdy nejsou dost dlouhé.

Vystoupení dvojky z Ohia bylo zkrátka jedinečné a plné překvapení. Zpěvák toho sice k publiku mnoho nenamluvil, řekl ale, že do Prahy musí v budoucnu zabrousit znovu. A vzhledem k tomu, jak se během hodiny a tři čtvrtě choval spontánně, můžeme snad tomuto příslibu věřit.