Skandální román Oscara Wildea Obraz Doriana Graye převedl do hudební podoby Michal Pavlíček. Po neprávem podceněném Excaliburu se tak podruhé vydal na tenký led muzikálu a opět ve spolupráci s divadelníky, kteří jsou profesně spjati především s činohrou.
Nereálný sen ve zlatém rámu
Dnes by Wildeův román svou tematikou žádný skandál jistě nevzbudil, ale inscenace Jiřího Pokorného v Ta Fantastice rozhodně provokuje. Především označení muzikál je použito zřejmě z reklamně prodejních důvodů, spíše jde, jak „mimo protokol“ přiznávají někteří tvůrci, o hudební drama. Kromě méně častých dialogů se zde používá také recitativů; i přes rockový základ obohacený různými prvky moderní hudební scény směřuje Pavlíček především k motivicky provázanému tvaru, který se blíží dobře napsané hře. A to do té míry, že překračuje zlaté pravidlo muzikálu a nevytváří jednotlivá efektní čísla, i když mírně ironické Smoking Pleasure si asi diváci zapamatují. Na hit aspiruje i Stále krásný být jako bizarní manifest věčného mládí. Pavlíček také dokáže trefně charakterizovat postavy, jako příklad může posloužit třeba „tvrdý“ barelový výstup Václava Noida Bárty.
Autoři scénáře Jiří Pokorný a Marie Reslová se drželi původní předlohy, i když sami uvádějí, že je vedle ní také inspiroval i osud Oscara Wildea. To, že mnohé z něj promítli do inscenace, ji obohatilo, jako sporné se ovšem jeví dlouhé citace z Wildeovy prózy. Vypravěč sice sděluje nutné informace, ale jde spíš o zbytečnou pomocnou berličku. Zdůvodnění, že autoři chtěli, aby zde Wilde autenticky zazněl, je pouhá výmluva. Všechno, co se musí divák dozvědět, by mělo zaznít zevnitř, nikoliv jako přídavek zvenku, navíc realizovaný tím nejnenápaditějším způsobem. Příběh obrazu, který namaluje Basil Hallward, aby zachytil andělsky čistou tvář svého modelu - Doriana ve dvaceti letech, a jenž pak stárne místo něho, je i tady samozřejmě pro děj určující.
Přesto se zdá, že v novém díle nešlo ani tak o touhu zůstat stále mladý a prožít ty nejzvrácenější rozkoše, být stále in a nikdy se nenudit, ale spíše ukázat na příčiny i důsledky tohoto postoje. Gray si v sobě nese tíhu dědova zločinu a citovou vyprahlost, protože nepoznal sílu skutečné lásky. Možná všechny jeho výstřelky jsou jen tíživou cestou za tímto citem, který tím více popírá, čím více ho míjí. Přenese se přes sebevraždu milované Sibyly, sám zabije přítele Basila, ale nic mu nepřináší uspokojení ani pochopení sebe sama. Vykoupení mu přináší až smrt. Tady se scenáristé od Wildea odchylují, nezkrásní Dorianův obraz a on sám se nepromění v odpudivou mrtvolu starce, naopak následuje jakési nanebevzetí Doriana Graye, v němž se obnovuje harmonie. Trochu sporná pointa, zvláště když tak úplně nevyjde skutečná tečka inscenace - odsouzen k životu zůstává starý hedonik Henry Wotton, který Doriana uvedl do světa slastí.
Vstup režiséra Jiřího Pokorného do světa muzikálu se vyplatil. Především spolu s výtvarníkem Petrem B. Novákem proměnil nevelké jeviště Ta Fantastiky v mnoharozměrný variabilní prostor, který zdynamizoval jezdícími vozy, zapojením opony i kamerou, jíž nahlížíme do tváří účinkujících. Všechno dění se odehrává za průsvitnou oponou napnutou ve zlaceném obrazovém rámu, čímž je podtržen dojem nereálného snu. Elegantní kostýmy Kateřiny Štefkové vystupují z příšeří jako postavy na dekadentním plakátu a téma hry výrazně estetizují. Pokorný střídá scény drogových, erotických i alkoholických orgií v dryáčnickém hávu se salonními, lehce morbidními, zcela ironickými (Sibyla v divadle, travestované vystoupení operní divy vystřídané countryparodií) i meditativními. Přesto po přestávce inscenace působí nastavovaně a některé postupy se zbytečně opakují. Větší sevřenost by druhé půlce prospěla.
Zahlcení inscenace symboly je Pokorného specialita, ale porozumí i ten, kdo se jejich luštění vzdá. Jen Ještěrka v podání Báry Basikové nabízí více interpretací. Pokorný si ovšem šťastně vybral obsazení. David Kraus je pro Doriana typem přímo předurčen a vzhledem k tomu, že zde nejde o žádné psychologické kreace, dokonale zosobňuje krásu přikrývající strašné činy. Pro Henryho Wottona využil Tomáš Petřík bohatých zkušeností z činohry a vytvořil ostře charakterizovanou postavu okouzlujícího i odporného rozkošníka. Pevný mravní postoj i hrůzu z pádu milovaného Doriana neomylně vyzpívá Kamil Střihavka jako Basil Hallward a s několika roličkami si s očividným potěšením pohrává Daniel Hůlka, kterému přísluší i neodolatelné Smoking Pleasure. Obraz Doriana Graye zřejmě vzbudí rozporné reakce, kterým někdy mohou nahrávat i příliš ambiciózní předpremiérová prohlášení tvůrců (problémy menšin se tu opravdu neřeší). Jako moderní hudební drama by však obstát měl.
