Rozhovor - V historii rocku není mnoho podobných příběhů, jako ten, který má za sebou americká kapela Mercury Rev. Po dvou neúspěšných albech se rozhodli dát kariéře poslední šanci a natočili zcela netradiční album, které znělo jakoby úplně z jiné doby. Snová nahrávka Deserter´s Songs se v roce 1998 stala nečekaným hitem a v Británii z nich udělala hudební celebrity. Třináct let poté přijíždějí Mercury Rev do Prahy, aby zde v úterý v Roxy slavnou desku kompletně přehráli.
Mercury Rev vznikli v roce 1989 a od kosmického psychedelického rocku raných desek se propracovali k ornamentálnímu zasněnému popu alba Deserter´s Songs, na které navázali v roce 2001 podobně úspěšným albem All Is Dream; a postupně dospěli až k experimentům s elektronickou hudbou na zatím poslední studiové nahrávce Snowflake Midnight.
Kvarteto z Buffala bývá často srovnáváno s jinými klasiky amerického psychedelického rocku The Flaming Lips. A není to náhoda - zpěvák Mercury Rev Jonathan Donahue byl v začátcích členem Lips a basák Dave Fridmann jim produkoval všechny desky. Je ale také podepsaný pod nahrávkami kapel MGMT, Mogwai nebo Low a novináři ho titulují přezdívkou „Phil Spector alternativního rocku".
Delikátní sound Deserter's Songs inspiroval generaci kapel kombinujících písničkářství a snovou atmosférou a deska figuruje v seznamech nejlepších desek devadesátých let. „Všechny naše desky mám rád, ale Deserter's Songs mají v mém srdci speciální místo," říká Sean Mackowiak alias Grasshopper, kytarista Mercury Rev. „Společně se See You on the Other Side zachycují velmi zvláštní období v naší kariéře. Pěkně bláznivé období, musím dodat."
Vzpomínáš si ještě na pocity, když jste desku dokončili?
Jasně. Seděli jsme ve studiu Davea Fridmanna v Buffalu a byli jsme na tu hotovou nahrávku hodně pyšní. Vůbec jsme ale netušili, že deska bude mít takový úspěch. Tehdy letěla úplně jiná hudba než ta, kterou jsme hráli na Deserter's Songs. Schválně jsme se chtěli odstřihnout od atmosféry té doby a poslouchali jsme Billy Holidayovou a Franka Sinatru.
Deska nakonec překvapivě uspěla v Británii, kde ji NME vyhlásil deskou roku. Dodnes jste v Evropě známější než v USA. Čím to je?
Od začátku jsme měli se starým kontinentem velmi blízké vztahy. Naše první album Yerself Is Steam vyšlo v USA na místní pobočce slavného britského labelu Rough Trade. Jenže vydavatel zkrachoval týden poté, co deska vyšla, a tak jsme se ocitli v situaci, kdy jsme měli album, které se prodávalo jen v Evropě. A tak jsme se sem vydali na dlouhou šňůru, která nám pomohla získat fanoušky. Od té doby se to už s námi táhne. Řekl bych ale, že je spíš náhoda.
Ty osobně máš radši britské nebo americké muzikanty? Je v nich nějaký rozdíl?
Mám rád britskou i americkou hudbu. V době našich začátků jsem miloval Spiritualized a My Bloody Valentine, dneska mám třeba hodně rád Arcade Fire. Řekl bych, že britský hudební průmysl je otevřenější novým věcem. Místní scéna je mnohem menší, a tak je snazší prorazit - stačí se dostat do těch správných časopisů nebo rádií. V Americe musíš být mnohem trpělivější a hrát podle určitých pravidel, aby si tě někdo všiml. Možná to byl i náš problém, že jsme odmítali zapadnout do konkrétních škatulek.
Roli hudebních časopisů dnes částečně přebraly internetové blogy a portály...
Díky internetu můžeš najít tolik skvělé hudby. Miluju programy jako Pandora, kde napíšeš, co máš rád a on ti vyjede seznam interpretů, kteří by se ti mohli líbit. Počítač ti poradí, co máš poslouchat - místo novinářů.
Na druhou stranu mají internetové portály jako Pitchfork velkou moc. Jednou recenzí můžou zaříznout kapelu.
Máš pravdu, že moc, kterou disponuje právě Pitchfork, je až děsivá. Celé je to v tom, že se nestydí formulovat jasné názory a to lidi přitahuje. Ale mám za to, že časem se objeví konkurence a Pitchfork lidi omrzí. Stejně jako dříve nebo později přestanou chodit na Facebook.
Jedním z muzikantů, kteří ovlivnili tvorbu Mercury Rev byl avantgardní skladatel Tony Conrad, který vás učil na škole. V čem byl pro vás inspirací?
K jeho hudbě patří držené tóny; spolupracoval třeba s Le Monte Youngem a Johnem Calem. U něj ale nejde o konkrétní postupy, nýbrž o jeho filosofii. Je úžasný člověk, studoval matematiku na Harvardu, natáčel filmy, dělal muziku i performance, maloval... Byl to on, kdo nás přivedl k Fluxu nebo Situacionalistické internacionále. Naučil nás ty nejdůležitější věci - a sice že máš dělat všechno, co máš na srdci, a že v umění je všechno možné. Pochopit tyhle věci je velmi osvobozující.
Dělali jste někdy spolu hudbu?
Bohužel ne. Jen jsme spolu jednou DJovali.
V České republice jste už jednou byli, před dvěma lety jste hráli na Colours Of Ostrava. Máte radši koncerty v klubech nebo na festivalech?
Festivaly mám moc rád. Ten zážitek je velmi elektrizující, můžeš objevit spousty nových kapel a potkat se s lidma, který jsi neviděl roky. Na druhou stranu kluby mají také výhody - velmi se mi libí intimní prostředí, kdy splývá rozdíl mezi muzikanty a diváky. Na festivalech mám někdy problém navázat kontakt s lidmi; paradoxně čím víc jich je, tím je to horší. V malých prostorách můžeš lépe cítit naladění lidí, kteří přišli.
Bude to vaše první návštěva Prahy?
V Praze jsme už byli vloni v listopadu. Hráli jsme v Polsku a měli jsme čas tři dny, tak jsme tady chvíli pobyli. Já jsem vlastně už byl v Praze jednou, v roce 1999 v létě. U kamaráda, který bydlí kousek u Karlova mostu. Těším se, že se tam zase podívám.
O 5x2 lístky na úterní koncert hrajte zde
