Osmadvacetiletá Sydney Sprague je v jiné pozici než tehdy Alanis. Té bylo v době vydání jejího slavného debutu pouhých jedenadvacet a texty i hudbu měla mnohem ostřejší. Přesto i na "maybe i will see you at the end of the world" něco z aury slavné kanadské kolegyně najdeme. Hudebně se obrací spíše do minulosti a její hlas nepostrádá drzost a frackovitost, přičemž ho dokáže i nádherně zjemnit.

Desítka songů uplyne za necelou půlhodinu, až se nechce věřit, že by zpěvačka na svou úplně první desku nezvládla zařadit více materiálu. Ale taková je nyní doba - i pop-rockové písničkářky reflektují současný diktát, který radí skladby zkracovat na minimum, aby na streamech pěkně odsýpaly. Většinou to nevadí, alespoň se do písní nedostane balast, ale třeba hned u úvodní "i refuse to die", která jen tak tak přeleze svou stopáží dvě minuty, můžete mít pocit, že zde autorka ještě zdaleka nestačila říct vše. Pozitivem je ovšem fakt, že se na album dostal opravdu vyrovnaný písničkový materiál, který rychle plyne a místy dokáže překvapit. Jakkoli převládají na riffech postavené hitovky (z nich vede první singl "steve"), Sydney se dokázala blýsknout i zamyšlenějšími kousky jako "wrongo" či závěrečným, téměř titulním "end of the world".

"maybe i will see you at the end of the world" je jeden z těch debutů, který asi kdovíjak velkou díru do světa neudělá, ale přináší povedené a autentické skladby, u nichž budete rádi, že jste jim dali šanci.