Repoertáž a fotografie z koncertu ZDE
To však nic nemění na skutečnosti, že pražský koncert konaný v rámci celosvětového turné na rozloučenou, ukázal bolestnou pozemskou pravdu. Nevídanou popularitou zahrnutý tenorový bůh totiž nezvládl největší umění: odejít včas a důstojně.
Jestli se z oslnivého světla ramp nedokázal odpoutat vlastní vinou, nebo vinou svého agilního managementu, který ho vytrvale nechá vozit po arénách různých kontinentů, není až tak podstatné.
Pravda je, že vyčerpaný, ochablý člověk, který po rozhrnutí opony seděl opřený o klavír na židličce, z níž se nehnul celý koncert, byl jen stínem charizmatického umělce, jenž svým výbušným, skvostným a zářivým zpěvem oslňoval v minulosti a jemuž se Pavarotti do určité míry dokázal ještě přiblížit na svém předchozím pražském koncertě.
Pokud hlas není nejsvěžejší, nemusí to ještě znamenat absenci působivé a hluboké výpovědi (připomeňme například nedávné vystoupení basbarytonisty Josého van Dama v Obecním domě), pokud někdy selže výška, ani to ještě nemusí být ten největší problém.
U Pavarottiho však zarazila naprostá ztráta jakékoli energie, bez níž však nelze vůbec interpretovat. Na pódiu, kam ho zjevně dopravili před rozhrnutím opony, připomínal vyhaslou sopku, pouze záblesky upomínaly na někdejší tenoristovy kvality.
Obrovská únava čišela hned z úvodních italských písní za klavírního doprovodu Leona Magiery. Ve výstupech z Pucciniho Tosky a Bohémy a Mascagniho Přítele Fritze se chvílemi jako by probíral a rozezpívával, ale pak zase upadal do jakési apatické melancholie, která zahalovala i závěrečné neapolské písně a přídavky, jež začaly slavnou Granadou, pokračovaly ještě slavnějším hitem O sole mio a skončily přípitkem z Verdiho La traviaty. Na někdejší proslulý přídavek Nessun dorma, který druhdy trhal hitparády, už snad ani nikdo nemohl pomyslet.
Bolestně nostalgickou atmosféru trochu projasnila mladá italská sopranistka Annalisa Raspagliosi, která se k Pavarottimu připojovala v duetech a sólově se mimo jiné předvedla v áriích z Lehárových operet. Disponuje svěžím, pěkným hlasem. Nicméně o jeho skutečné podobě si nelze udělat příliš přesnou představu, protože koncert byl amplifikován a vznikl tady umělý zvukový svět, v němž byla uvězněna i Pražská komorní filharmonie s dirigentem Magierou.
Sazka Arena byla zaplněna, publikum aplaudovalo, někdy Pavarottiho povzbuzovalo i uprostřed árií, to když se mu podařilo nějakou výšku i pasáž přece jen zazpívat trochu temperamentněji. Na závěr ho diváci zdravili vestoje. Bezesporu vyjadřovali hold legendě, ikoně, za níž přišli především proto, že o ní někdy slyšeli, poznali ji z televizních přenosů koncertů tří tenorů či z cédéček. Realita má však hořkou příchuť bumerangového efektu: statisíce diváků, jimiž se kdysi Pavarotti ve světě klasické hudby pyšnil nad svými konkurenty, se nyní – ať už si to přiznají či ne – stávají svědky jeho nesmírné lidské tragédie.
Dnešní doba už dávno patří jiným tenoristům. Jsou to umělci jako Cura, Vargas, Alvarez, Villazon či Alagna, kteří ve světě udávají kritéria. "Lucianissmo" patří minulosti. Zapamatujme si Pavarottiho takového, jaký byl před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety, a přejme mu, aby ve své nově založené škole v Modeně vychoval ještě mnoho zajímavých zpěváků.
