Máte za sebou první koncert v Bruselu. Bylo publikum v něčem jiné?
Bylo jiné tím, že to člověk ví, že je jiné. Že jde o lidi, kteří žijí v jiné zemi, mluví jinou řečí, jakkoli. V tomhle případě určitě polovina byli Češi, kteří sice v Bruselu žijí a pracují, ale vědí, na co přišli. V okamžiku ale, kdy publikum začne komunikovat a odměňovat jednotlivé hráče, tak už je v zásadě fuk, kde člověk je. Společný pocit euforie je shodný.
Už se vám někde venku stalo, že jste se netrefili?
Hráli jsme v Itálii na plážovém festivalu pro dovolenkáře a příliš se nám nepodařilo lidi zvednout a dostat je do nálady. A pak, kdysi dávno, jsme hráli v Polsku, kde byl festival visegrádské čtyřky a my jsme si říkali, že jim to natřeme. Lidi ale přišli na ortodoxnější jazz se saxofony a trumpetami a tam jsme jim to fakt nenatřeli.
Tady v Bruselu jste hráli v divadle a bylo vidět, že se lidé po chvíli cítili svázaní židlemi. Jak jste toto prostředí zpracovali vy?
Věděli jsme to dopředu a vybrali jsme akustičtější skladby, které se do divadelního prostředí hodí. Pulz byl vnitřní, ne bigbít, který by lidi nutil se zvedat. Bavili jsme se o tom s klukama několikrát, že když budeme hrát do židlí, musíme přizpůsobit play-list. Lidi ale vstali, zatleskali, hráli jsme čtyři přídavky, takže myslím, že jsme se trefili. Navíc jsme si fakt zahráli.
Chcete jezdit hrát víc ven?
Já to chci a chce to celá kapela. Nejde o to udělat nějakou anglickou pecku a být slavný v cizině. Chceme se dostat do lidí na všech možných štacích a čím dál od domova, tím líp. Mít v každém městě v Evropě sto, dvě stě lidí, kteří vědí, na co jdou, je stav, který považuju za ideální. Vzhledem k tomu, že každý z nás v kapele hraje minimálně dvacet let, stihli jsme objet Česko horem dolem a jakékoli nové publikum má pro nás váhu.
Mezi lidmi v Bruselu byli i ti, kteří si vás pamatují z Alice. Chystáte návrat k žánru?
Já vlastně nevím. Mezi deskami si dáváme načas a já jsem vždycky zvědavý, co z nás vyleze. Udělali jsme tři desky, které jsou si do jisté míry podobné a nepředpokládám žádné náznaky trash-metalu, neb člověk sám sebe nepřelže. S Alicí si občas zahrajeme, ale mě by už nebavilo mít to tak celé. Zbytečně bych se limitoval, kdybych se měl vracet jen k jednomu žánru.
Stihli jste vidět něco z Bruselu? Působil na vás jako to studené úřednické město?
Myslel jsem si, že je větší; mám dojem, že je to takové městečko. Poklinkali jsme se v ulicích, byli jsme v irské hospodě, kde to je vždycky fajn, ale moc víc jsem neviděl. Jediné opravdu studené město, které jsem zažil, byla Canberra. Ta vypadá jako město z krajiny k vláčkům.
Představil jste v Bruselu v Evropské komisi knížku o českých vážkách, vaší druhé vášni. Mluví se o její unikátnosti. V čem spočívá?
Zobrazování vážek se v Evropě dělá takovým nenápaditým způsobem, je to vždycky trochu zahozená fotka z přírody a pak slova. My jsme to pojali velkoryse. Jednak jsme dali do knihy velké a nezahozené fotky a pak, vážky jsme naskenovali, což jsme okoukali od Američanů. Vyretušovali jsme je a udělali jim jednotlivé identifikační karty, které ukazují skutečné vzezření druhů. A vylepšili jsme to celému světu tím, že jsme ty vážky naskenovali živé.
Jak se, proboha, skenuje živá vážka?
Trochu se podchladí a zafixuje podložními skly, které se používají k mikroskopování, není to nic neohleduplného. Šlo o to, že to jde. Knížka má 700 stran, váží skoro čtyři kila, popisky plus shrnutí jsou i v angličině. Takže jsme si tu trochu ulítli a teď se tím chlubíme.
Koncert i výstava fotek z knížky o vážkách proběhly ve chvíli, kdy Česko předsedá EU. Vnímáte tu politický kontext, anebo je to tak, že když vám někdo nabídne koncertovat a „chlubit se“ venku, tak jedete?
V zásadě platí spíš druhá možnost. Každý vnímavý a společenských pohybů znalý člověk musí cítit, že když v prvním měsíci českého předsednictví v Evropské unii jede česká kapela do Bruselu, je víc na očích, víc na tapetě. Koncert jsme ale domlouvali už dlouho, knihu jsme v potu tváře dotlačili na trh teď před Vánoci. Tak jen snad ta „výstava“ byla taková opravdu související s předsednictvím. Ale dobře tak, dobře tak, byl to smysluplný výlet.
Bulvární otázka na závěr: proč jste se nechal ostříhat?
Protože mi pod vlasy bylo vedro. Hrozně dlouho jsem řešil, jestli to mám udělat a krátil jsem to na mikáda, která mě rozčilovala. A vzhledem k tomu, že jsem vlasy beztak nosil deset let stažené do gumičky, tak jsem dospěl k názoru, že se ostříhám.
