Druhý tanec White Lies na ostří nože

S White Lies je to těžké. Jednoduše jsme je po prvním seznámení mohli odpravit jako cizopasníky na hrobě Iana Curtise, ale tak jednoduché to ve skutečnosti není. Rychlému odsudku brání především hitovost téměř celé debutové desky To Lose My Life…, takže není divu, že se trio místo pohřbu dočkalo adorace a vysokých umístění v řadě anket shrnujících dění v loňském nebo předloňském roce. Tanec na ostří pokračuje i na druhém albu Ritual, které kapela vydala hned zkraje letošního roku.

O White Lies se ví, že to jsou takoví Mirkové Dušínové anglické scény. Kluci z dobře situovaných rodin, kteří jsou kamarádi od střední školy. Hraní v kapele pro ně byla víkendová kratochvíle, která se nečekaně stala dobře výnosnou obživou. A navíc v době, kdy by všichni tři členové kapely měli ve Spojených státech problémy se vstupem do rockového klubu kvůli příliš nízkému věku. V mnoha rozhovorech, které poskytli ještě před vydáním novinky, se dušovali, že druhá deska bude jiná, a i když se může teoreticky jednat o dobré rýžoviště, jim jde především o to, uspokojit náročný vnitřní hlas bažící po desce, která úspěšný debut po hudební stránce překoná.

White Lies|foto: Fiction Records

O tom, že White Lies se snaží na novém albu posunout do nových teritorií, nás přesvědčují hned zkraje kolekce. Členitá Is Love je ideální prototyp otvíráku s pomalou gradací. Místo dominantní basy a kytarové stěny zaujme privilegované místo hned několik elektronických a klávesových vrstev (jako ještě na několika místech desky), následující Strangers ve své monumentalitě zachází dále, než se Harrymu a spol. podařilo na dva roky starém předchůdci, a singlovka Bigger Than Us se může směle stavět na roveň úspěšným klipovkám z To Lose My Life… Vypadá to, že stroj na hity pokračuje vesele i na Ritual, alespoň první polovina tracklistu nemá slabé místečko. Hůře ale dopadla pomyslná druhá strana vinylového LP, která lehce ztrácí tah na branku a nepomůže jí, až na výjimku v podobě odlehčené The Power & the Glory, ani kouzlení producenta Alana Mouldera, který album ošetřil průzračným a zároveň průrazným mixem. U White Lies se naštěstí nejedná o žádnou tragédii. Hoši v bílých košilích nepromítají do písniček svůj rozervaný život ani neprotestují proti zkaženosti světa, země nebo náboženství. Trojici prostě druhá sklizeň písniček přinesla na desku menší množství kapitálních praváků, ale „pouze“ solidní podhříbky, které nasbíráte v lese i bez znalosti těch správných místeček.

White Lies - Ritual|foto: Fiction Records

Pokud mám srovnávat s loňským přerodem Editors, kteří se také vytasili s mnohem elektroničtější deskou, White Lies odchází z přímého souboje sice s větším množstvím rohových kopů a nastřelených tyčí, těsné vítězství nad Londýňany si ale odváží starší kolegové z West Midlands. A abych se ještě jednou vrátil k mykologické terminologii, s úrodou Ritual byste věhlasného mistra Smotlachu na lopatky nepoložili, k pochlubení před sousedy bude ale letošní White Lies košík bohatě stačit.