Tak zajímavý večerní program snad Praha ještě nepamatuje. Abyste si v pátek 4. listopadu mohli vybrat, zda vyrazíte na popové Twenty One Pilots, gotiky Lacuna Coil, lásku a mír šířící Crystal Fighters, progresivně metalové divočáky Obscura nebo konverzačně-showcaseový festival Novelle Prague vítající mimo jiné jihoafrické rockery Kongos… To je dilema, jaké koncertní fanoušek nedělá rád. Vybrat ten nejatraktivnější program se tak stalo těžkou, ale zároveň i příjemnou volbou, není to tak dávno, co jsme byli rádi, když jsme v Praze vůbec našli nějaký podnik, kde hraje kvalitní zahraniční hudba. My jsme nakonec zvolili oblíbený Lucerna Music Bar, který byl i přes obrovskou konkurenci téměř vyprodaný. Skoro na den přesně se do něj totiž po třech letech vrátili White Lies.

Víkendové večery v klubu tradičně patřívají diskotéce, startovalo se tedy už chvíli po šesté hodině, aby v půl desáté mohl za pult přijít DJ Jirka Neumann a spustit své osmdesátkové a devadesátkové hity. To mělo bohužel za následek desítky lidí čekající ve frontě u vstupu ještě ve chvíli, kdy už se na pódiu rozhřívali The Ramona Flowers. Britská indie parta v lecčems připomínající slavnější The Boxer Rebellion působila v prvních skladbách trochu nejistě, ve "Start To Rust" ale jakoby frontman odhodil zábrany a rozhodl se, že si ho publikum prostě chtě nechtě zapamatuje. Skvěle vystavěnou a vygradovanou muziku podpořil jeho čistý a sebejistý vokál často přecházející do nádherných falzetů, které zvláště v pomalejších skladbách dávaly vzpomenout například na kousky z posledního alba Editors. Krátký, ale intenzivní set se tak mohl minimálně rovnat hlavním hvězdám a pokud k nám někdy The Ramona Flowers přijedou i na samostatný koncert (jakože na to rozhodně mají), nenechte si je ujít.

White Lies svůj set na jednoduše nasvícené, ale efektní scéně odpálili řadou povedených singlů. "Take It Out On Me", "There Goes Our Love Again", "To Lose My Life", "Hold Back Your Love" a "Unfinished Business". To je začátek z říše snů. Post-punková parta dříve čerpající z indie-rocku, dnes spíše ze synthpopu už sice z povahy a rytmu své hudby nedokázala vykouzlit tak divokou atmosféru jako poppunkové spolky či už zmiňovaní konkurenti Twenty One Pilots, když do stejného klubu zavítali na jaře, stačilo ale aby jim frontman Harry McVeigh jen lehce pokynul a ruce vystřelily vzhůru.

Jeho hluboký hlas, díky němuž bývají White Lies často přirovnávání k Joy Division, ačkoliv oni sami se od nich spíše distancují a mezi svými vzory uvádí Talking Heads a Roxy Music, se nesl klubem jako mlžný opar a uváděl jeho návštěvníky do na první pohled temného a depresivního, zároveň však krásného a lehce roztančeného světa. Předák toho během koncertu mnoho nenamluvil, o skladbě "The Price Of Love" z oceňovaného debutu však prohlásil, že ji zahrají, protože ví, že ačkoliv se nikdy nestala singlem, je mezi fanoušky jednou z nejoblíbenějších. Těžko říct, kolik lidí na ni ten večer napjatě čekal, za její odehrání ale nakonec byli spokojení snad všichni. Výborná věc, která podobně jako další starší a spíše na kytarách, než na synťácích, postavené skladby dokázala fanoušky rozhýbat a doopravdy je strhnout. V takových chvílích už mohl zpěvák a kytarista jen spokojeně naslouchat sborovým vokálům a procházet se po okrajích pódia jako to předváděl ve "Farewell To The Playground".

Srovnatelný úspěch měla také naléhavá "Getting Even" nebo husí kůži vyvolávající novinka "Don't Want To Feel It All", která se navzdory očekávání předvedla jako nejpůsobivější skladba z aktuální desky "Friends". Jedni z nominovaných na cenu BBC Sound Of 2009 svůj set zakončili nestárnoucím a skvěle vygradovaným hitem "Death" a v přídavcích ještě zabodovali s hymnou "Bigger Than Us", dost možná nejlepší skladbou, jakou zatím nahráli.

Těžko říct, jak to tou dobou vypadalo v ostatních koncertních stáncích v Praze a zda třeba na Crystal Fighters nebo Twenty One Pilots nebyla nálada ještě malinko euforičtější, kdo však dal přednost White Lies, nemusel své absence jinde litovat. Bylo to super.