Stotřicetitisícový dav téměř nedýchá, neboť to, co se před ním odehrává, opravdu nemá s rock’n’rollem nic společného. Je to svět Pink Floyd, básnil v reportáži z koncertu hudební publicista Jan Petričko a měl pravdu.
Trojice David Gilmour, Nick Mason a Rick Wright, podpořena rozsáhlým ansámblem doprovodných muzikantů a sborových zpěvaček, svou rozvážnou, neuspěchanou a na pocitu ohromení postavenou hudbou skutečně stála stranou všeho dění, byla to vlastní kategorie. Gilmourova kytarová hra, postavená na lahodně protahovaném tónu, byla všechno možné, jen ne rockersky zběsilé chrlení not.
Když si ale zpětně poslechneme alba The Momentary Lapse Of Reason a zmíněné The Division Bell, musíme dát, možná chtě nechtě, tak trochu za pravdu Rogeru Watersovi, který je svého času charakterizoval jako „samou šťávu bez masa“.
S odstupem času by se to mohlo vztáhnout i na pražský koncert.
Že bych měl v té době svou absolutně nejmilovanější kapelu vidět živě? Poté, co mým dosavadním největším koncertním zážitkem byl křest alba Má jí motorovou kapely Kabát v prostorách jihlavského letního kina?
