Vydáno 14.10.2020 | autor: redakce
Rozmohl se nám tu takový nešvar, a to koncerty s orchestrem. Parafrází z Pelíšků lze poukázat na to, nakolik si některé kapely oblíbily spolupráci se symfonickými tělesy. Ty by měly zvýraznit intenzitu tvrdé hudby, mnohdy se tak však neděje. Kapely často působí, jako by na pódiu nevěděly, co se sebou, a do mysli se vkrádá pocit, zda nejde jen o další způsob, jak ze slavného jména vyždímat peníze. Jaké skladby nahrané ve spolupráci s filharmonií stojí za poslech, a kterým se raději vyhnout?
TOP 7+1 | Když nevíš co dál, hoď tam symfoňák. Metallica, Kiss, Aerosmith, Scorpions a symfonický metal
Metallica není první kapelou, kterou napadlo spojit energii tvrdé hudby a symfonického orchestru. Ostatně, nepřeslechnutelným klasicismem oplývaly už riffy nedávno zemřelého Eddieho Van Hallena. Není však velkým překvapením, že „zvrácenost“ jménem symfonický metal vymysleli na temném severu.
Metalové kázání v Josefově: Brutal Assault hostil v první den Parkway Drive, Therion nebo Batushku
Za první takové album je považováno Theli, které v roce 1996 vydali švédští Therion. Původně deathmetalová kapela na své páté album přizvala pěvecké sbory a muzikanty klasické hudby. Atmosféru nahrávky umocnil tradičně temný zvuk a její téma. I při dnešním poslechu se jedná o impozantní a neotřelé dílo. Na úspěch alba brzy navázaly svými debuty kapely Nightwish (Angels Fall First) nebo nizozemští gotici Within Temptation s albem Enter. Symfonické metalové "hrození" mohlo začít.
Na sklonku druhého tisíciletí vyšla deska, která překvapila nejednoho fanouška Metallicy. Dvojalbum S&M, neboli Symphony & Metallica, vyšlo jak CD, tak i jako záznam na videokazetě. Režii obstaral tým kolem Wayneho Ishama, který během své kariéry spolupracoval například s Judas Priest, Michaelem Jacksonem, Foo Fighters nebo s Kelly Clarkson. Celé scéně udával tempo americký dirigent Michael Kamen. Kvůli náročným aranžím rozdělili nahrávání na dva dny.
Podle Jamese Hetfielda přišel na nápad kombinace heavymetalu s epickým zvukem klasické hudby basák Cliff Burton, který hrál v Metallice od založení až do své předčasné smrti v roce 1986. Jeho lásku k vážné hudbě, Bachovi a dalším klasikům lze vystopovat na raných albech jako jsou Ride The Lightning nebo Master of Puppets.
Jenže to je právě problém S&M. Skladby Metallicy jsou už samy o sobě dost opulentní a orchestr někdy zní spíš jako koule na noze než kudrlinka. Podle některých Metallica tímto počinem překonala všechny bariéry, spíš to ale zní, jakoby kapela neměla po dvaceti letech existence už co nabídnout.
Kombinace největších hitů Metallicy s pompézností symfonického orchestru může z papíru působit skvěle, realita je ale bohužel někde jinde a vytouženému výsledku se blíží možná třetina setlistu. Souhra nepřichází, grandióznost se nekoná a celý koncert zní rozpačitě. Jako příklad lze uvést Master of Puppets - v originále se jedná o rozzlobenou píseň, která nechá dát průchod emocím, nicméně klarinet nebo fagot nejsou emoce hněvu schopny jaksi předat. Přesto to na publikum zafungovalo a album se dočkalo pěti platinových certifikátů.
Rozpačitě a místy snad až směšně zní pokus rockových klasiků Aerosmith, kteří vždy vsázeli spíš na živočišnost a sexappeal rockové hudby. Konzervativní symfonický orchestr působí v kombinaci s lascivními gesty Stevena Tylera a hravými sóly Joe Perryho směšně a nejhorší je, že se Aerosmith tváří, jako by to celé brali vážně. Výsledek je ale až příliš estrádní.
„Beethoven a Mozart povstanou z hrobů s pěstí zvednutou k nebi, až spustíme spektákl, který bude klasický i klasicistní. Tentokrát v černé kravatě a černé kůži,“ prohlásil Paul Stanley s tím, že Kiss budou ve spojení se filharmonií opravdu něco. Fanoušci se měli těšit na výročí třicetileté existence na skvělou show. Kiss se tak vydali ve stopách Metallicy nebo Deep Purple a svůj symfonický koncert se rozhodli zahrát v australském Melbourne.
Kromě vizáže dechové a strunné sekce, které se kompletně nalíčily do „travesti" stylu Kiss, ale nahrávka mnoho zajímavého nenabízí. Ostré kytary velmi snadno překřičí housle či trumpety, orchestrální nástroje ustupují do pozadí a místy nejsou vůbec slyšet. Po několika prvních písní bez orchestru ani nezjistíte, že se později přidal. Aranžmá skladeb zůstalo téměř nezměněné a v podání orchestrem moc nefungují. V době nahrání měli Kiss za sebou 80 milionů prodaných desek a 30 let úspěšné kariéry. Proč to kazit něčím, co není dotažené do konce? Akorát si jinak skvělá kapela pošpiní svoji reputaci a uznání.
Klasici německého rocku Scorpions se svezli na orchestrální vlně v roce 2000. Společně s berlínskou filharmonií natočili kompilační album Moments of Glory. Skladby pro orchestr měl na svědomí rakouský skladatel a dirigent Christian Kolonovits. Výsledek se moc nepovedl a Scorpions se tak řadí k ostatním rockovým velikánům, jejichž kooperace s klasickou hudbou se vůbec nepovedla. Hudba nezní vůbec komplexně a pokažené aranžmá jednotlivých písní doslova zabijí atmosféru původního materiálu.
Damnation and a Day je albem, na kterém se podílel i budapešťský filmový orchestr. Deska má pouze několik světlých okamžiků a je částečně založená na epické básni Johna Miltona s názvem Ztracený ráj. Bohužel jen opravdoví fanoušci Cradle of Filth dokáží rozeznat jednu píseň od druhé. Skladby jsou totiž velmi zdlouhavé a posluchač chvílemi nepozná, kdy jedna končí a druhá začíná.
Ani napodruhé to nevyšlo na sto procent. Metallica se k sanfranciskému symfonickému orchestru po dvaceti letech vrátila, a to konkrétně v září 2019. Měsíc poté běžel záznam z koncertu v nově otevřené sportovní aréně Chase Center v kinech po celém světě, ale jen jediný den. Na konci srpna 2020 pak koncert vyšel na nosičích DVD, Blu-ray a CD pod názvem S&M2. Metallica se s nelehkou výzvou popasovala důstojněji než před dvěma dekádami, nicméně nahrávka nese podobné neduhy jako původní S&M.
RECENZE: Metallica a San Francisco Symphony podruhé - Odvaha, vize, futurismus a boření hranic
„Ty nejlepší skladby Metallicy mohou být komplikované a ambiciózní mohou, ve skutečnosti nejsou stavěné pro dodatečnou orchestraci, jaké se jim zde dostává. Jednoduše proto, že jsou silně symfonické samy o sobě,“ zhodnotil v rozpačité recenzi server Pitchfork. Žánrový magazín Kerrang! byl ale mnohem smířlivější a živé album ohodnotil plným počtem bodů.
Každá zapeklitá disciplína má své světlé výjimky, u Tata Bojs naopak jejich spolupráce se symfonickým orchestrem Českého rozhlasu vyšla na výbornou. Známé písně dostaly nový rozměr okořeněný zajímavým přesahem. To vše pod taktovkou dirigenta Tomáše Braunera. Tata Bojs se podařilo uspět tam, kde spousta kapela selhala.
Text: Ondřej Platzer, red, foto: archiv iReport, promo kapel
Témata: Metallica, Kiss, Aerosmith, Cradle of Filth, Tata Bojs
