PRAHA - Před čtyřmi lety, když vyšlo doposud poslední album The Cure - Bloodflowers, leader Robert Smith, jak už bývá jeho dobrým zvykem všude prohlašoval, že se jedná o jejich poslední. Rok poté navíc teorii o konci legendární skupiny potvrdil i vydáním výběru největších hitů skupiny, kde se nostalgicky ohlížel za 25-letou jízdou The Cure hudebním průmyslem. Jelikož se ale Smith podobnými hláškami o konci ohání už minimálně 10 let, nikoho nejspíš nepřekvapí aktuální vydání nového alba The Cure, s vysoce kreativním a až působivě nápaditým názvem - The Cure.

Již dlouho před vydáním se Robert Smith chvástal tím, jak neskutečně tvrdě bude nové album znít a že se bude jednat jednoznačně o nejtvrdší počin v historii The Cure. Aby neponechal nic náhodě, najal si na post producenta Rosse Robinsona. Producenta, který stojí za pochybnými projekty jako Limp Bizkit, Korn, Deftones nebo Slipknot. Robinson sice dokáže nahrávkám dodat potřebnou tvrdost a syrovost, nicméně jejich celková hudební kvalita většinou není příliš přesvědčivá. Proto si jeho najmutí a posléze celý proces Smithových hlášek nelze vysvětlit jinak, než jako využití popularity Robinsona včetně projektů na kterých pracoval a zoufalou snahu o oslovení mladších generací. Finální výsledek ale naštěstí není až tak tragický, jak by se mohlo některým fanouškům The Cure zdát. První věc, které si na albu zaručeně všimnete je jeho obal. Aby si Smith ušetřil práci s hledáním profesionálního grafika, případně vymýšlením složitých grafických designů, svěřil vše do rukou svého několikaletého synovce. Celý grafický koncept je pojat nekompromisně infantilním stylem a v podstatě se jedná o něco co připomíná sešit cca tříletého dítěte, do kterého si čmárá své abstraktní veledíla předškolními pastelkami. Pro Cure podobné dětinské zvrhlosti ale nejsou nijak výjimečné, což dokazují například jejich podobně pojaté videoklipy. První co po spuštění alba uslyšíte, je Smithovo klidné a opakované konstatování "I can't find myself" za doprovodu poklidného vybrnkávání na kytaru. Tato relativní klidnost se začne pomalu vytrácet a skladba trefně pojmenovaná Lost začne nabírat na intenzitě. Zhruba v polovině se celá kompozice ještě více zvrhne a Smith začne, pro něj nepříliš typicky, téměř křičet. Po majestátním rozjezdu, kdy očekáváte triumfální závěr, se ovšem skladba nepochopitelně zasekne a skončí suchým konstatováním "I got lost in someone else". I přes očividnou nedodělanost se ale jedná o působivý úvod a podle mě i o nejlepší skladbu celého alba. Ukázka z alba The Cure - skladba Labyrinth. Následující Labyrinth, který je znatelně ovlivněn melodiemi středního východu pokračuje ve velmi svižném tempu a dodává vám tak pocit iluze, jak úžasné a kvalitní album máte před sebou. Smith zde navíc použije sice lehce otřepaný, ale stále působivý lyrický trik, který už použil například na titulní skladbě výborného alba Bloodflowers. Jedná se o vylíčení idylické reality v první půli songu a její následné kompletní vynegování a zavržení v půli druhé. Po prvních dvou výborných skladbách představuje třetí song Before 3 obrovský propad kvalitou směrem dolů. Podprůměrnou a nezajímavou hudbu zde doplňují otřepané až trapné texty a Smith očividně v některých částech vůbec nezvládá ani vokálně. Ukázka z alba The Cure - skladba The End Of The World. Naštěstí hned poté přijde relativní záchrana v podobě pilotního singlu The End Of The World. Jakkoliv komerčně a klišovitě tato skladba může působit, nedá se jí upřít neskutečně návyková melodie. Je to song naprosto stvořen pro média a pokud se rozhlédnete po internetu, tak by jste jen těžko hledali hudební site neposkytující tento song případně jeho velmi povedené video. Další skladba Anniversary hudebně až podezřele připomíná masterpiece The Noose z posledního alba Thirteenth Step od Perfect Circle. Vzhledem ke Smithově velmi značné oblibě této formace se nejspíš nejedná o podobnost náhodnou. Anniversary sice nedosahuje takových kvalit jako výše zmíněný kousek, ale přesto se jedná o jednu z nejlepších na albu. Na šestce Us or Them je více než jasně slyšet vliv producenta Rosse Robinsona. Agresivita obsažená nejen v hudbě, ale především i v textech, je zde na poměry The Cure servírována v nadměrných dávkách. Jedná se o nejtvrdší skladbu nejen na tomto albu, ale i v celkovém měřítku by obstála velmi slušně. Fakt, že zní téměř identicky jako Watching Me Fall na Bloodflowers nemění nic na tom, že se jedná o poslední opravdu světlý bod tohoto alba. Další song více než příznačně pojmenovaný Alt.End totiž ukončuje až na jednu výjimku velmi povedenou první polovinu alba a připravuje vás tak na závěrečnou část, kterou tvoří v lepším případě průměrné skladby. Následující tři songy bych se nebál hodit do jednoho pytle a označit jej jako podprůměrné ubohosti z dílny Roberta Smithe, který už rozhodně neoplývá kreativitou jako dříve. To, co The Cure předvádějí v osmém songu (I Dont Know Whats Going) On je jednoznačný odpad a musel bych hodně zapátrat v paměti, abych si vzpomněl kdy naposledy složili takovou katastrofu. Taking Off se ubírá podobně komerčně klišovitým směrem jako první singl The End Of The World. Narozdíl od něj ale postrádá naprosto jakoukoliv melodii nebo cokoliv pozitivního a celkově vyznívá až neuvěřitelně vynuceně a trapně. Poslední z této tragické trilogie je skladba Never. Takhle vypadají The Cure když nutí samy sebe přitvrdit a přitom sami vědí, že to rozhodně není podoba, která by jim seděla. Nudná hudba je zde navíc doplněna o repetitivní a navíc velmi nepřesvědčivě odzpívané texty. Celé album díkybohu zachraňuje desetiminutový opus The Promise, který je svou kvalitou o mnoho tříd výše než předchozí omyly. Díky své délce sice může působit lehce utahaně a nudně. Jedná se tak ale o potřebnou léčivou terapii, která byla po utrpení při poslechu minulých skladeb více než žádoucí. Celkově se ale nejedná o vyloženě špatné album. Začátek je velmi slibný a skladby jako Lost, Labyrinth nebo Anniversary se zařadí mezi klenoty tvorby The Cure. Druhá část alba je ale natolik nepovedená, že mě nutí udělit albu relativně špatné celkové hodnocení. Předchozí Bloodflowers byli podstatně lepší a na kvalitu legendárních alb jako Disintegration nebo Pornography toto album ani nedohlédne. Robert Smith oproti svým zvykům prohlásil, že The Cure rozhodně není albem posledním, a tak nezbývá než doufat, že příští album se vyvaruje odpadních materiálů a získá Smithovi respekt, který poslední dobou neoddiskutovatelně ztrácí. Mimochodem album The Cure vyšlo v několika verzích, které se od sebe liší počtem a výběrem skladeb. Tradičně nejlepší řešení je objednat si album z Japonska, kde jsou hned tři songy navíc. Placka v sobě také skrývá přístup na některé tajné lokace na internetu. The Cure The Cure Label: Geffen Records Délka: 51:05 Hodnocení: