RECENZE: Whitesnake a Europe vzpomínali na kralování melodického hard rocku

Whitesnake a koneckonců i švédští Europe, které si hlavní hvězdy přivezly sebou ne jako standardní předkapelu, ale spíš jako ctěného hosta, jsou připomínkou osmé dekády, kdy vládl hymnický hard rock - pop metal, chcete-li - se siláckými pózami, nakadeřenými účesy a blyštivou pompou. V tomto duchu probíhaly koncerty obou kapel a světe, div se, ono to vůbec nepůsobilo trapně nebo nepatřičně. Byla v tom sympatická dávka upřímnosti a věrnosti svým kořenům.

Vlasy prořídly, vrásek přibylo, ale frontman Europe Joey Tempest stále protáčí stojan mikrofonu jako v osmdesátkách, zatíná pěst, hecuje davy, zkrátka je to rozený frontman, ale především mu to stále skvěle zpívá. Hlas má stále silný a jistý, jedinou výšku neošidil a ještě byl neustále v pohybu. Bylo to třeba, neboť zbytek kapely působil tak trochu staticky, hlavně baskytarista John Levén jakž takž pookřál až při závěrečné nevyhnutelné The Final Countdown.

14 fotografií

Jinak Europe kombinovali starší pompéznější věci s novějším, zemitějším materiálem. Naživo se ale rozdíly stíraly, Superstitious z desky Out Of This World nezněla nijak v kontrastu s Last Look At Eden nebo War Of Kings. Škoda jen, že nezazněla jediná písnička z výborného alba Prisoners In Paradise.

Whitesnake odstartovali zhurta peckou Bad Boys z nejslavnějšího alba 1987, které připomněli ještě tutovkami Crying In The Rain, Still Of The Night, Is This Love, Here I Go Again a Give Me All Your Love. Sedmdesátiletý David Coverdale se poctivě snažil, ale co naplat, někdejší hlasová forma je prostě pryč.

Pohybově je to stále on, typické pózy s mikrofonem v rozkroku nijak nešidil, ale pěvecky to ze zálohy vydatně jistil nováček v kapele Dino Jelusick, který kromě zpěvu obstarával i klávesy. A když už je řeč o „omladině“, značnou pozornost na sebe poutala sexy baskytaristka Tanya O’Gallaghan, první žena v řadách Whitesnake. Bylo co poslouchat, ale bylo se i nač koukat.

The Farevell Tour 70 % Whitesnake & Europe O2 universum, Praha 14. června 2022

Pódiová prezentace hlavní hvězdy ještě podtrhla to, o čem byla řeč v případě Europe. Žádné projekce, obrazovky, ani nic podobného. Hudba, pózy, sóla nejen na kytaru, ale i na klávesy a bicí – spolehlivý motor Tommy Aldridge v jednu chvíli zahodil paličky a dokončil exhibici dlaněmi a pěstmi. David Coverdale si v zákulisí odpočinul, načerpal síly a jelo se dál.

Bylo to retro, ale Whitesnake to tak nevnímali, pro ně to byl a stále je přirozený hudební jazyk, jehož se nehodlají vzdát. K melodickému hard rocku prostě patří odpovídající pódiová prezentace, nejsme na koncertě zasmušilé indie-popové party.

David Coverdale je totální macho a je to tak správné. Co neutáhne hlasem, dožene charismatem. Přiznaná přítomnost podpůrných zpěváků na pódiu a status právoplatných členů je mnohem elegantnější a férovější řešení, než aby se někde anonymně krčili v zákulisí. A co je na tom celém nejdůležitější, písničky Whitesnake prostě pořád fungují a i Coverdalův už notně obroušený hlas stále dokáže divy. Nikoho, kdo má tuhle kapelu v srdci, koncert nemohl v žádném případě zklamat.