Ačkoli se scházíme v centru metropole, vím o vás, že často prcháte do Kokořína na chalupu. Lákal by vás stoprocentní život na vesnici?
Myslím, že by to po chvíli přestalo fungovat. Pro mě je totiž důležité zažívat i okamžiky, kdy se vyparádím a cítím se hezky. Když jsem na statku u koní, chodím dost neupravená a všechno je mi tak nějak jedno. Člověk tam nemá vůbec žádnou motivaci. Všichni, kdo jsou tam se mnou, mě tak znají a na nic si nemusíme hrát. K venkovskému životu to patří. Pak se ale těším do Prahy, až se zkultivuji a vrátím do normálního prostředí. Po čase už totiž nechci být jako čuník.
Představa, že bych byla v tomto prostoru zavřená tři minuty, mě málem zabila. Vyběhla jsem proto ven, ale stav tlaku a úzkosti nepřecházel. Vůbec jsem nechápala, co mi je, což bylo pro psychiku strašně náročné.
