Co je to vlastně festival? Znamená to prostě a jednoduše jen místo, kde se během dne protočí víc než jedna kapela? Pořadatelé akce s názvem Prague Rocks si to zjevně myslí, a proto ji za festival tak trochu nespravedlivě označují.

Přitom když se nad tím zamyslíte, je festival událost, která má svou vlastní poetiku a opěrné body, které se málokdy mění.

Trvá víc než jeden den. Musíte většinou jet někam mimo město, kam se běžně nepodíváte. Spíte ve stanu. Je to občas i docela dobrodružství. Je tam víc než jen jedno pódium, abyste měli alternativy, pokud vás některý z interpretů nebaví. Akce má i nějaký doprovodný, mnohdy nehudební program. Dbá se na to, aby tam bylo návštěvníkům příjemně. Zpravidla se koná jen jednou za léto.

Festival taky můžete, pokud potřebujete, kdykoliv opustit a zase se na ni vrátit. A často u toho nepotřebujete mít na ruce ani žádný čip, což je téma samo o sobě, o ekologickém dopadu takovéhoto řešení ani nemluvě.

Nic z toho ale Prague Rocks bohužel není. A blíž než k Rock For People či Colours Of Ostrava má k akcím, na které si dnes už vzpomene málokdo - Sonisphere, Aerodrome, Prague City Festival a další události, které sice měly ve své době skvělý line-up, ale to bylo bohužel taky tak všechno. A proto není divu, že měly jen krátkou životnost.

Místo toho všeho je Prague Rocks event, který vyvolával kontroverze už před svým začátkem, což nikdy nevěstí nic dobrého. To když se začaly lístky dlouho po spuštění předprodeje náhle prodávat jako kombo 1+1 i na dříve konaný termín v čele s Mötley Crüe, jinými slovy s velmi výraznou slevou.

Můžeme jen spekulovat nad tím, zda za tím byl nízký počet dosud prodaných vstupenek, čemuž by odpovídalo i o poznání menší prostranství pod pódiem, než je v Letňanech běžné, nebo nějaké jiné důvody. Tak či onak to ale byl plivanec všem nejvěrnějším fanouškům a zákazníkům, kteří kupovali jako první a za plnou cenu. A že za to nedostali vůbec žádnou kompenzaci, je vůči nim od tak velké a známé společnosti s mnohaletou tradicí s pořádáním těch největších akcí u nás prostě a jednoduše nefér. Sociální sítě byly tohoto názoru, kterému je těžké oponovat, před pár týdny plné.

Je proto škoda, že se musíme hned v úvodu textu zaobírat takovými tématy místo toho, abychom ocenili, že k nám organizátoři dovezli interprety, kteří jsou na našich pódiích pořád poměrně vzácní. Jenže ačkoliv nás to vzhledem ke snaze a prestiži dříve vystupujících velmi mrzí, tak ve chvíli, kdy nemáte možnost areál opustit a zase se do něj vrátit (což se vzhledem k pozdějším událostem neplánovaně změnilo), musíte řešit i přízemní starosti, které mohou vést k tomu, že si zkrátka nemůžete dopřát vystoupení úplně všech, které byste chtěli vidět.

A tak spíše hledáte ke zhruba dvanáctihodinovému programu odpověď na tyto a další otázky: Je třeba brát si v půlce týdne dovolenou? Kdo se postará o dítě? Kdo vyvenčí psa? Bude tam i vegetariánský stánek? Jaké budou ceny občerstvení a merche a kolik peněz tedy dává smysl si na čip nabíjet, když to pořadatelé nikde nezveřejnili? A to není dobrý začátek. Není se čemu divit, že ve facebookové události byly dlouhé zástupy lidí, kteří se své vstupenky snažili marně udat.

Příchod do areálu tedy z rodinných a pracovních důvodů u mě tedy nastal až ke konci setu Vojty Dyka, který se prezentoval s projektem D.Y.K. A hned následující James Bay přišel na scénu s dvacetiminutovým zpožděním. Písničkář stihl publikum sotva rozehřát čtyřmi skladbami a vzpomínkou na to, že na stejném místě hrál v roce 2019, kdy zde předskakoval Edu Sheeranovi, a už si musel předčasně balit fidlátka.

Pořadatelé totiž jeho vystoupení zastavili a se vzkazem, že máme na dvacet minut opustit jakékoliv ocelové konstrukce typu stánků s jídlem nebo tribuny, byl program přerušen kvůli dešti. Ten sice nebyl tak hrůzostrašný, jako třeba při Rock For People 2012, ale k příjemné letní přeháňce měl taky daleko. Pro příště by se organizátorům nic nestalo, kdyby o něm informovali ještě před začátkem programu, což řada konkurenčních akcí běžně dělá (přestože třeba podle předpovědi od Googlu mělo být celý den slunečno).

Tisíce promočených lidí ale v areálu zůstaly, déšť se nakonec za mnohem delší čas přehnal a pár minut po šesté hodině program pokračoval. Už ale nikoliv přislíbeným dokončením setu Jamese Baye, nýbrž Rag’n’Bone Manem.

Ten tak začal s přibližně hodinovým zpožděním oproti původnímu harmonogramu, což nabouralo plány dalších vystupujících, a tak se vzhledem k nočnímu klidu muselo dost spěchat. On sám se tak hned v úvodu omluvil, že tentokrát nebude moc mluvit, a viditelně se snažil, aby těch skladeb zaznělo co možná nejvíc.

Britský pěvec, který se oženil v teplákovce a stejný dresscode si vyžádal i od všech svatebních hostů, si v tričku s Batmanem a Jokerem zazpíval jen na pouhých 45 minut. I během nich ale dokázal promrzlá srdce návštěvníků znovu rozehřát. Jeho překrásný vokál je typem hlasu, který vyhrává talentové soutěže, a v Letňanech to opět dokázal.

Když se svou vokalistkou spustil baladu "Anywhere Away From Here" a k tomu se ještě znovu ukázalo na nebi slunce, nechtěli jste, aby ta píseň někdy skončila. Neuvěřitelně citlivě, procítěně zazpívaný song byl ozdobou Prague Rocks a čistě z muzikantského a pěveckého hlediska to bylo to vůbec nejsilnější, co event po dešti nabídl.

Rag'n'Bone Man zářil i ve chvíli, kdy zabral v refrénu "Alone" nebo když propletl svou skladbu "Be The Man" s klasikou "The Way It Is". Jeden z nejmilejších a nejvděčnějších zpěváků na scéně se s publikem rozloučil tanečním hitem "Giant", oproti verzi s Calvinem Harrisem v něm ale ubral na elektronických skopičinách a se svou početnou kapelou ho proměnil v kousek, který do jeho repertoáru zapadá o něco lépe. Snad se u nás brzy představí znovu s plnohodnotným setem, jeho vystoupení ve Foru Karlín a vlastně i všechny ostatní patří mezi nezapomenutelné.

Po bezmála šestnácti letech se v tuzemské metropoli ukázala v hotelu Four Seasons přespávající Gwen Stefani. A byl to návrat velkolepý, mimořádný a plný pecek. Jelikož se zpěvačka oproti svému předchozímu pražskému koncertu rozhodla do setlistu namíchat jak skladby ze své sólové kariéry, tak evergreeny z doby, kdy zpívala v No Doubt, bylo až ohromující, kolik známých melodií má na svědomí a jak moc jejich živé provedení v Česku chybělo.

A to se tam ještě řada písní nedostala, oproti běžnému programu jsme tak kvůli časovému posunu například neslyšeli novější singl "Used To Love You". Každý z fanoušků by si ale určitě ještě rád její výstup chtěl vyšperkovat řadou dalších pecek, které na současném turné nehraje, ale zapadly by tam skvěle, "4 In The Morning" počínaje a "Settle Down" (ne)konče. I přes jejich absenci a ne zcela dokonalý zvuk to ale byla show, na jakou se bude dlouho vzpomínat.

Manželka Blakea Sheltona, kterého stejně jako Adama Levina poznala při koučování v americkém The Voice, svůj koncert otevřela nejlépe, jak mohla - nezapomenutelným hitem "The Sweet Escape", ve kterém se vysamplovaný Akon a radostná melodie propojily s děním na pódiu, na kterém dvanáct tanečníků v rudém oblečení rozjelo přesně takový cirkus, jaký se k této písni perfektně hodí.

Taneční skupina byla skvěle secvičená a efektně, ale přitom nenásilně dokreslovala pestrobarevnou show, vhodně se ale zase skrývala v zákulisí, když se dostalo na starší pecky od No Doubt. A i když se hudební žánry měnily skoro s každou skladbou a od punku se přecházelo k reggae, ska, dancehallu, devadesátkovému pop rocku, tanečnímu popu a v "Luxurious" třeba až k postelovému r’n’b, všechno to do sebe fantasticky zapadalo.

V ústřední roli a centru pozornosti byla samotná Gwen, která hned v úvodu zvolala v češtině: "Ahooooj Prahooo!" A pak ještě mnohokrát připomněla, že je ráda, že ji u nás posloucháme, i když je většinou na opačné straně světa.

Klobouk dolů před ní. Absolutní ikona, která sice ve své kariéře hodně spoléhala na své okolí (image platinové blond s rudou rtěnkou ukradla Marilyn Monroe, hromada jejích hitů by zase nikdy nevznikla, nebýt klíčového setkání s producentem a hitmakerem Pharrellem Williamsem a jeho The Neptunes, ale třeba i s Diplem a jeho Major Lazer), přesto se stala legendou, která prošlapala cestu mnoha dalším. Kde by bez ní dnes byla třeba taková Lady Gaga?

Mezi svými hity proplouvala ladně, se širokým, zářícím úsměvem a poskakovala u toho tak, že byste nevěřili, že se narodila už před neuvěřitelnými třiapadesáti lety a je matkou tří dětí. Jedinou výhradu lze mít k jejím vokálním schopnostem, třeba v "It’s My Life" bylo slyšet, že už ji tak úplně neudýchá, ale naštěstí naprostá většina hitů zněla dostatečně věrně studiové podobě, takže těch rušivých momentů bylo minimum.

Jako správná popová superstar se během instrumentálního coveru od Eve převlékla, aby následně předvedla nesmrtelnou baladu "Don’t Speak", o pár minut později ji ve změně outfitu následovali i její tanečníci.

Bylo toho tolik, o čem by se dalo psát! Jódlování ve "Wind It Up", nadčasová produkce The Neptunes v "Hella Good", melancholická rozchodová píseň "Cool" nebo třeba dodnes hojně hraný hit "What You Waiting For?" Jen se podívejte výše do setlistu, tady se skutečně hodí použít ono úsloví, že krása střídá nádheru. A "Hollaback Girl" nakonec? To byla naprostá euforie. Chyběla tomu už jen ta lidská pyramida z roztleskávaček. Nezbývá než doufat, že tuhle dámu organizátoři zase brzy dovezou.

Maroon 5 na tom byli, co se týče množství hitů, podobně, i v jejich případě těch momentů, kdy se návštěvníci nemuseli tolik chytat, mnoho nebylo. Jedním z nich byl nejspíš jejich vůbec první singl "Harder To Breathe", ten dnes znají skutečně jen ti skalní, neboť vyšel ještě dva roky před průlomovým "This Love" z roku 2004 a byla to také první píseň, kterou složili poté, co zahodili svůj původní středoškolský název Kara’s Flowers a upsali se velkému labelu.

Že ale měli setlist plný hitů, nemůže u kapely poskládané kolem dost možná nejznámějšího falzetu světa nijak překvapit. Tihle američtí muzikanti si vždycky zakládali na tom, že musejí tvořit písně, které se budou líbit, a byť to občas znamenalo jít až na hranu vtíravosti, nelze jim upřít, že se prvního úspěchu nezalekli a album co album se jim podařilo přijít s kouskem, který jejich kariéru zase o nějaký ten krok dopředu posunul.

Byť třeba deska "Overexposed", ale i novější nahrávky nepatří zpětně k jejich nejvydařenějším, což ostatně ilustruje i trošku nadbytečná a až příliš sterilní raritka "Lucky Strike", kterou k překvapení mnohých v Letňanech opět oprášili.

Skupina do svého vystoupení zařadila spoustu kytarových sól a nečekaných vyhrávek, které na studiovkách nenajdete, jinak ale rovněž citelně pospíchala do cíle, a tak místo velkých proslovů či dlouhých pauz raději jela song za songem. Koncertu proto trochu scházela větší vřelost a navázání vztahu s diváky, to ale vzhledem k neočekávanému zpoždění nelze muzikantům vyčítat.

Co už ale vyčítat lze, je naprostá absence vizuálního pozlátka. Dokonce i hlavní obrazovka zůstala místy úplně vypnutá a to byste na ryze popovém koncertě asi nečekali. A frontman Adam Levine to se svými vokálními dovednostmi taktéž zrovna nepřeháněl. Třeba krásně klenutému refrénu "Sunday Morning" by mnohem víc slušelo, kdyby se do něj pořádně opřel, on ho ale místo toho nechal zapadat svými nadbytečnými kudrlinkami.

A to pozor, on sám je vynikající zpěvák, který si podobně jako Gwen Stefani poradí se skoro libovolným žánrem, jeho sólová píseň "Lost Stars", kterou bohužel nezazpíval, budiž příkladem za všechny. Také nejspíš nikdo nepochybuje o tom, že je to zdatný multiinstrumentalista, kouč mladých talentů a, jak se rovněž v The Voice ukázalo, také skvělý bavič.

Jen s tím jeho vztahem k opačnému pohlaví je to už roky dost na hraně, vždyť on se od aktuálně hojně propíraného Tilla z Rammstein v tomto směru moc neliší.

Na druhou stranu, singl "Don’t Wanna Know" zejména v jeho úvodu dokázal svým vokálem tak pozvednout, že to bralo dech. Škoda, že jsme ho takto uvolněně a čistě neslyšeli zpívat celý koncert. A opět to lze přičíst trochu uspěchanému tempu, vždyť i jemnou vyhrávku "Memories" s - na jejich poměry - hlubokým textem zazpíval v nepatrně rychlejším tempu, než jaké by jí slušelo. A zkracoval si i refrény "Daylight", což je opět jedna z jejich nejpovedenějších písní vůbec, a výsledek proto nebyl tak ohromující, jak by teoreticky mohl být.

Jinými slovy - nebylo to to nejlepší, co momentálně můžete v popu vidět a slyšet, a ať už zajdete na konkurenty z Imagine Dragons, OneRepublic nebo Coldplay, bavit se budete více. Nebyla to ale ani žádná katastrofa a to i přesto, že zpěvák místy skoro huhlal.

Kdybychom hodnotili číselně, bylo by to na sedm z deseti. Ovšem vzhledem k tomu, jak se pištělo ve chvíli, kdy si frontman zcela sundal svou havajskou košili, se určitě najdou i fanoušci a fanynky, kteří by díky těmto chvílím na hodnocení nějaký ten bod přidali.

Přibližně o půl jedenácté se tak bez velkých fanfár a s vynecháním "Cold" a "Won't Go Home Without You" zakončilo vystoupení nejprve hitem "Girls Like You", k níž svůj part z projekce z puštěného videoklipu dala Cardi B, úplný závěr patřil svatební "Sugar" a pak už se skutečně jelo domů.

Je evidentní, že akce s názvem Prague Rocks má potenciál a vozí k nám kvalitní, neokoukaná a vzácná jména, která díky svým vystoupením dojmy z ní výrazně pozvedly. Pokud se z ní ale má stát etablovaná značka, na kterou si lidé budou kupovat vstupenky třeba ještě před oznámením jejího programu, jako to teď dělají zavedené festivaly, je před ní ještě hromada práce.