Aneta Langerová: Rodina je středobod mého světa

S jakými emocemi vzpomínáte na soutěž, která vám odstartovala kariéru? Právě teď je to dvacet let, kdy běžela historicky první řada SuperStar.

Byla jsem u vytržení z představy, že bych si opravdu mohla splnit sen a živit se hudbou. V koutku duše jsem se tomu však zdráhala uvěřit. Bála jsem se, abych nic nepokazila, a neustále jsem byla ve střehu. Závodně jsem hrála tenis a byla zvyklá, že po vítězství obvykle může přijít i prohra. Ostatně jakási obezřetnost mě provází celý život, málokdy jdu hned do velké euforie.

Prověřila show vaši komfortní zónu?

Velmi. Narážela jsem do zdí, což ve výsledku vnímám velmi pozitivně. Díky tomu jsem si začala určovat své hranice a vymezovat se vůči všemu, co mi není příjemné. Od začátku bylo jasné, že jsem se vydala po trnité cestě, protože nic na světě není zadarmo, žádný úspěch, žádná píseň. Uvědomovala jsem si, že na sobě budu muset velmi tvrdě zapracovat a soustředit se, abych zdolala všechny překážky na cestě, po které jsem se vydala.

Podařilo se vám vše, co jste si v tomto ohledu předsevzala?

Myslím, že ano. S přibývajícím věkem je mi lépe a lépe. Věřím tomu, co život přináší, a dovoluji si přijímat ho naplno a být k sobě laskavější. Člověk je jistější, k věcem přistupuje s větším klidem a rozvahou, neřeší kraviny, nejde už tak často do extrémů. Vím, že pokud se budu držet svého středu, budu se cítit dobře a bezpečně. A když náhodou uhnu, což se mi stává, zas se do něho vrátím. Jsem vděčná za ten batoh plný zkušeností… Stárnutí mi způsobuje vyloženě blaho na duši.

Co byste poradila svému mladšímu já před začátkem soutěže, aby mělo snazší cestu k úspěchu?

Bylo mi tenkrát sedmnáct a nevím, jestli člověk v takovém věku poslouchá názory jiných. Sama jsem je často neakceptovala a prosazovala si svou. I když některé rady, které jsem dostala a přijala, byly užitečné. Kdybych však měla shrnout, co se mi osvědčilo, do jedné věty, zněla by zhruba takto: Obklop se lidmi, kteří ti dají prostor se vyjadřovat svobodně a budou tě držet, když budeš potřebovat. Na tom jsem stavěla a bez toho bych nemohla růst a možná bych ustrnula někde na půl cesty.

Druhá podobně zásadní rada by pak byla: Neztrať sebe, nezapomeň, kdo jsi. Časem člověk totiž zjistí, že hlavní oporou musí být sám sobě, protože před sebou nemáte kam utéci či zmizet. Je také důležité mít kolem sebe lidi, kteří vám dají zpětnou vazbu, když příliš blázníte, a připomenou vám, že byste měla zůstat nohama na zemi.

Měla jste takové lidi kolem sebe hned od začátku?

Ano, třeba můj bratr je mi oporou pořád. Chránil mě od začátku a díky tomu jsem měla prostor se v klidu rozvíjet. Jenom občas to s ochranitelskými sklony trochu přeháněl, když měl o mě starost. Je to zkrátka můj starší brácha. Je nesmírně laskavý a přející a ani po dvaceti letech neutekl.

Přišla někdy chvíle, kdy jste si řekli, že bude možná lepší se rozejít?

Samozřejmě že přišly i těžší chvíle. Když se toho děje příliš a jsme oba už vyčerpaní, tak na toto téma přijde řeč. Je zajímavé, že stačí podobné myšlenky vyslovit nahlas, otevřeně se o nich pobavit a hned se s danou situací lépe pracuje. Pak obvykle přichází ujištění, že důvěra, blízkost a svoboda, které si navzájem dáváme, pro nás znamenají nejvíc. Víme, že bychom za sebe položili život, že si přejeme. Stejně nastavené to máme i s naší starší sestrou.

O maminku jste přišla ve čtrnácti letech. Dá se s něčím takovým vyrovnat?

Jak zpívá Jaromír Nohavica v Kometě – se smrtí smířit nejde se. Můžete se snažit sebevíc, můžete si v sobě uklidit, vyříkat si všechno i v rámci rodiny, jenže prostý fakt, že milovaný člověk není, neobejdete. Bolest sice časem ustupuje, obzvláště když se tématu hodně věnujete, což jsem činila a stále činím, ale ztrátu si v sobě nesete navždy. Musíte se s ní naučit žít.

Podepsala se na sourozenecké soudržnosti tato rodinná tragédie?

Částečně ano, víc jsme se semkli. Odjakživa nás rodiče učili, že máme držet při sobě, ať se stane cokoliv a ať uděláme jakoukoliv hloupost, všechno se dá vyřešit, jen se to člověk nesmí bát říct. A tak i když se nám názor nebo chování druhého nelíbí, jsme schopni si vše vyříkat. My sourozenci a náš táta držíme za každých okolností při sobě. Neumím si představit, že by to bylo jinak. Připadala bych si hrozně opuštěná. Rodina je středobod mého světa.

Kdy vám máma nejvíc chybí?

Různě se to proměňuje. Někdy jsem strašně naštvaná na ni, pak na sebe, protože mám pocit, že jsem mohla udělat víc. Hodně dlouho jsem měla pocit viny za její odchod, přitom je to nesmysl, nemůžete za to, že někomu selže zdraví. Někdy ten záchvat vzteku vystřídá bolest, jindy záchvat smíchu, když vzpomínám na hezké okamžiky a vím, že máma se mnou je, žije ve mně a nacházím ji v různých tématech. A právě hudba bývá obrovským ventilem, jak v humorném, tak i vážném pojetí. V tomto ohledu je nesmírně léčivá a troufám si říci, že nejen pro mě.

O téhle obrovské síle je i vaše nová skladba Zázračná písně krajina?

Ano, oslavuje zázraky, které přináší hudba. Když se člověk v životě ztratí, stačí se na chvilku ztišit. Najít v sobě pokoru a klid, zaposlouchat se do své vnitřní písně, všechno potřebné podle mě nosíme v sobě. Všechna rozhodnutí včetně toho, jestli dáme svým zázrakům prostor.

Co dalšího chystáte k oslavám „dvacetin“?

Od půlky března pojedeme turné s kapelou a smyčcovým triem a na konci roku se k nám přidá na několik koncertů i Janáčkova filharmonie Ostrava. Nebude chybět větší výprava a scénografie, protože z vystoupení vznikne živá nahrávka. Těším se, že se stanou pomyslným vrcholem roku. Supraphon také přišel s nápadem vydat něco jako „bestoffku“. Ta vyšla 15. března a je na ní 39 písní jak z koncertů, tak ze studiových alb a také nový singl Zázračná písně krajina.

Zpočátku jsem měla pocit, že ještě neodcházím do důchodu a na podobné věci nenastal čas. Přesvědčili mě však, že jsem zvládla během těch let posbírat dostatečně materiálu. Tak si teď tvořím takovou vlastní kroniku.

Jaký máte pocit, když se vracíte ke starým nahrávkám a videím?

Nestačím zírat. Vidím nedospělou slečnu důležitou, která chce všechno hned a jde hlavou proti zdi. Hodně se u toho směju. Dokonce jsem fanouškům na sociálních sítích dala výzvu, aby se letos bavili na můj účet. Budu postupně zveřejňovat fotky a videa s různými účesy, oblečením a gesty, které jsem na své cestě stihla vystřídat. Z muzikantského hlediska sice někdy trpím, ale slyšet, jak se můj hlas a přístup k muzice vyvíjely, mi dává příjemnou zpětnou vazbu.

Co vám kronika zatím prozradila?

Vždycky jsem měla v hlavě, že nikdy nechci dělat hudbu, které sama nevěřím, protože bych do ní neměla co přinést. Proto jsem se nevydala cestou čistého mainstreamu, ale místo toho jsem hledala a stále hledám směr, který mě v daný okamžik naplňuje. Žánrově jsem také nikdy vymezená nebyla, takže nejsem ničím omezená a mohu sama sebe stále překvapovat. Možná překvapuju i fanoušky. Osobně mám pocit, že každé album je jiné. To mě těší.

Jako přelomové vnímám album Dotyk – šlo o první album, na kterém jsem se mohla autorsky vyjádřit. Od alba Na Radosti autorsky spolupracuji s Jakubem Zitkem, což je zároveň můj kapelník a producent. Občas přinese píseň i Dorka Barová, violoncellistka a zpěvačka. A jsem také moc vděčná, že mám kapelu, se kterou se známe tak dlouho, že spolu můžeme v šatně mlčet, a vím, že je všechno v pořádku.

Nejste ani klubová, ani festivalová zpěvačka a s kapelou často vystupujete v divadlech. Čím vás lákají?

Dříve jsme hrávali v halách i po klubech, ale od turné Pár míst jsme si řekli, že pojedeme po divadlech, protože se nám zdálo, že si lidé skladby více vychutnají vsedě. Dostali jsme skvělou zpětnou vazbu, takže jsme začali koncertovat v prostorách, kde se sedí. Nicméně už nějakou dobu přemýšlíme, jak vyhovět i fanouškům, kteří by si při poslechu chtěli zatančit, a zároveň by nikomu nepřekáželi. Zatím to řešíme improvizací, když to jde.

Koncertujete poměrně dost, zato se studiovými nahrávkami si dáváte na čas. Proč?

Lidé se mě často ptají, proč nevydávám album každé dva roky. Odpovídám, že se věnuji mnoha projektům a potřebuji čas, abych si v životě mohla něco odžít a měla o čem skládat. Nedává mi smysl opakovat témata z předešlých desek. Ostatně kvantita pro mě nikdy nebyla důležitá. Celý proces tvorby vnímám jako posvátný, výsledek musí odpovídat mému rozpoložení. Písně za mnou zkrátka musejí přijít.

Máte fígle, jak si skladby k sobě přivolat? Nějaké kreativní záchvěvy?

Za největší hnací motor považuji emoce. V každé životní etapě řešíme různá témata, sami prožíváme příběhy, zrcadlí se v nás i příběhy jiných. Všechno toto reflektuji. Jsou to věci, které rezonují společností a pojí nás všechny. Jsem vypravěčkou a občas mi ono kreativní pnutí nedá spát. Doslova. Mnohokrát usínám a v ten moment se něco zjeví. Nechce se mi vstávat, jenže vím, že do rána bych všechno zapomněla. Hodně se mi totéž děje při chůzi, proto ráda chodím. Rytmus kroků vyvolává pocit jistoty a klidu, myšlenky se začnou hrnout samy.

Po SuperStar jste kvůli popularitě nemohla téměř chodit na veřejnost. Jak to máte s fanoušky dnes?

Chovají se ke mně moc hezky. A i když mě někdo takzvaně zmerčí, respektuje můj prostor, slušně a přátelsky se mnou komunikuje. Po soutěži naopak nastalo trochu psycho, popularita šla do neuvěřitelného extrému, kdy se na mě byli lidé schopni valit ze všech stran. Došlo to až tak daleko, že jsem někdy ani nesebrala odvahu vyjít na ulici. Pro mě jako outdoorového člověka bylo hodně náročné se s tím vypořádat. Trvalo několik let, než jsem se přestala schovávat. A když už se zdálo, že humbuk ustává, vyšlo napovrch, že žiji se ženou, a vše nabobtnalo nanovo. Naštěstí ne na dlouho.

Pro mnohé bylo tohle zjištění šokující. Už jen kvůli tomu, že jste během soutěže měla přítele. Kdy nastal váš osobní coming out a uvědomila jste si, že tíhnete více k ženám?

Myslím, že není nic divného si během života vyzkoušet chození s kluky i holkami. Lidé se rodí s různým cítěním. Existuje sice pomyslný střed, ale příklon na jednu či druhou stranu může někdy nastat až v průběhu života. Stejně tak má někdo dané jasné umístění na jedné či druhé straně už od dětství. Já jsem se vždycky ráda obklopovala muži. Jenže odmala jsem cítila, že s ženami je mi lépe. Neuměla jsem si představit, jak budu žít v dospělosti, jestli budu mít manžela a zároveň i kamarádku, za kterou si budu chodit povídat. A pak mi došlo, že v mém případě nejde jen o kamarádství, ale o partnerské sdílení života.

Zdálo by se, že dnes už nejsou sexuální preference ve společnosti téma, jenže střet s realitou občas svědčí o opaku.

Pravda je, že za mnou po koncertech kolikrát přišli lidé, kteří byli třeba z menších měst a hledali oporu, aby přestali svoji orientaci skrývat. Ještě před dvaceti lety bylo tabu o podobných věcech mluvit veřejně, řešily se pouze mezi kamarády či v příslušné komunitě. Také já jsem jako dospívající holka měla dilema, jestli nejsem divná. Pamatuji si, že mi tenkrát pomohlo prohlášení tenistky Martiny Navrátilové, které mě uklidnilo.

Máte pocit, že se společnost v tomto ohledu posunula? Nebo je stále nutná osvěta?

Tehdy společnost na jakoukoliv diskusi připravená nebyla, dnes už ano. Přijde mi, že podpora menšin je přirozený proces.

Angažujete se v něm?

Sama přemýšlím nad manželstvím pro všechny a adopcí stejnopohlavních párů. A myslím si, že by bylo fajn, aby lidé, kteří se chtějí vzít, to mohli udělat a nemuseli se kolem toho vést debaty ještě další roky. Proto jsem v minulosti podpořila projekt Jsme fér nebo festival Prague Pride. I když jsem ale sama součástí menšiny, v žádném případě nechci tlačit na pilu a někomu říkat, co a jak má vnímat. Co je totiž správně pro jednoho, nemusí být pro druhého. Vždy ale budu hájit práva člověka, nikdo by se neměl cítit diskriminovaný a sám. Každý by měl mít pocit, že někam patří. Nikoli jen homosexuálové, ale kdokoli z nás.

Dlouho jste tvrdila, že nevíte, co s popularitou, teď se však zdá, že ji umíte využít a podáváte pomocnou ruku, kde je třeba.

Na začátku jsem byla zahrnuta pozorností, kterou jsem si vůbec nedokázala zpracovat. Naštěstí jsme s bratrem našli možnosti, jak ji využít, například skrze Světlušku a další dobročinné projekty. Aktuálně spolupracujeme například s Výborem dobré vůle – Nadací Olgy Havlové, pro který jsme vytvořili Píseň pro Olgu, a také jsem se dlouho účastnila projektu Čistá řeka Sázava. Těší mě přiložit ruku k dílu. Nejen hrát, ale třeba i sázet stromy.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Zázračná písně krajina: 20 let - Langerová Aneta