Pit Baumgartner je ústřední postavou německé lounge kapely De Phazz, která před několika týdny vydala kritiky nepříliš pozitivně přijatou desku "LaLa 2.0". O tom, že se hudební analytici pletou a že důležitý je pro umělce spíše hlas dětí, se vás bude snažit přesvědčit prošedivělý malíř zvuků z Heidelbergu.
© planet-interview.de Kdo je vlastně Pit Baumgartner? Hudebník, DJ, skladatel nebo někdo úplně jiný?
Sám sebe označuju za malíře zvuků. Jednoduše řečeno, hudbu neskládám, spíše ji kreslím.
Kde pro své hudební koláže získáváš inspiraci?
Písně mě vedou samy. Zavřu se do studia a najednou se v prostoru objeví určitý zvuk nebo fragment písně. To je při tvůrčím procesu klíčový okamžik, protože od chvíle objevení onoho zvuku nabírá celá výroba songu na rychlosti. Tempo totiž přestávám určovat já. Všechna rozhodnutí přenechávám na zvuku, který se objevil. Ve chvíli, kdy začne vládnout, vybírá si sám další instrumenty a vokály. Já následně plním jeho přání.
Jsi zakladatelem a neomezeným vládcem Phazz-a-delicu, labelu, na kterém vydáváš desky De Phazz. Hodláš s tímto vydavatelstvím expandovat, nebo bude sloužit dále jen jako label pro tvé autorské projekty?
Koncept Phazz-a-delicu je jasně daný. Chtěl bych jeho prostřednictvím vydávat desky svoje a taky nahrávky lidí z mého nejbližšího okolí. Mám na mysli Karla Friersona nebo Barbaru Lahr. Kromě toho se nebráním spolupráce s projekty, které nemají co do činění s
De Phazz a potkávám se s nimi, například když nám předskakují. Do této kategorie spadají litevští
Milky Lazers a rumunští
Sunday People. Ostatně na světě je již i první výsledek naší spolupráce, track
"Ich zeig dir was".
Co si má řadový posluchač představit pod pojmem New Format Recordings, který tak často využíváte, například na vašich webových stránkách?
Je to proces hledání nových cest a formátů. Chceme najít to nové, co se skrývá mimo ohnisko rádií a televizí.
De Phazz
... je projekt založený v roce 1997 Pitem Baumgartnerem, multifunkčním umělcem z Heidelbergu. Futur-e-jazzové
De Phazz nejvíce proslavil rádiový hit
"The Mambo Craze" z jejich druhé desky "Godsdog". Multižánrový orchestr kolem prošedivělého hipíka Pita Baumgartnera nikdy nehrál
pure intelektuální muziku, zároveň se mu ale úspěšně vyhýbala i pozornost médií. Už třináct let se Pit za asistence svých stálých i nestálých hostů snaží kontaminovat jazz trip hopem, d'n'b a lounge soundem. Víceméně se mu to úspěšně daří, o čemž svědčí jedenáct vydaných desek.
Jak dlouho trvaly práce na novém albu "LaLa 2.0" a proč jste se rozhodli pro nezvykle velké množství hostů?
Album jsme dělali přibližně dva roky. Většina písní i hostů mi přišla na mysl sama, nijak cíleně jsem je neselektoval a složitě nevybíral. Jak říkám, vždycky si všechno našlo cestu ke mně tak nějak automaticky samo.
Hostující interpreti se tedy dostali do kontaktu s jednotlivými písněmi až při první zkoušce, nebo se podíleli i na jejich vzniku?
Pat Appleton a Karl Frierson byli součástí výrobního procesu jednotlivých písní. Psali jsme texty společně a snažili se dělat kompromisy ke spokojenosti nás všech.
Co je největší rozdíl mezi vaší poslední nahrávkou a "LaLa 2.0"?
Tak rozhodně se jedná o více písničkové album. Slůvko
LaLa je v němčině výzva ke zpívání a právě to symbolizuje naši chuť dělat písničky.
© planet-interview.de Četl jsem v jednom ze starších interview tvou zajímavou ideu, že v dnešní době není možné skládat originální muziku.(citace:
"Nemyslím si, že někdo opravdu objevuje novou hudbu. Není to možné. Kolem nás je tolik zvuků - v tramvaji, v supermarketu nebo na letišti -, že nemůžete s jistotou říct, že jste právě ten nebo ten fragment odněkud neukradli. Vždycky když něco složím, sám sebe se ptám, zda jsem opravdu zkomponoval nějakou novinku, nebo jsem jen zkompostoval to, co jsem před dvěma dny slyšel v rádiu v taxíku.")
Myslíš si to pořád?
Stoprocentně. Znám spoustu muzikantů, včetně mě, kteří neposlouchají hudbu svého ranku. Jednoduše si raději ujedou na něčem ze žánrového protipólu ze strachu, že by je to ovlivnilo a tak říkajíc jim to zaneslo umělecké receptory cizím prachem. Na stranu druhou je občas inspirativní si cizí tvorbu na stejný motiv poslechnout. Je to jeden velký paradox, ve kterém neexistují žádná pravidla. Každý má za cíl, aby se to líbilo ve výsledku co nejvíce lidem. A je tak nějak jedno, jakým způsobem se k tomuto naplnění dojde.
Při čtení tvého životopisu mě pobavil fakt, že jsi autorem pohádky "O Špalíčkovi a princezně s tisíci loknami". Věnuješ se tvorbě pro děti nějak více, nebo to byl úlet mimo tvůj obvyklý záběr?
Pro mě byla tvorba s dětmi a pro děti školou života. Dost mi to dalo jak po osobní, tak po muzikální stránce. Víš jak, děti jsou ti nejpřísnější kritici. Nikdy ti nevytknou chyby přímo, ale když se jim něco nezdá, když se jim něco nelíbí, tak jednoduše odejdou za větší zábavou. Na tobě je, abys odhalil, co děláš špatně. A právě tohle odhalování svých chyb tvořícího člověka posouvá někam dál.
Jak je pro německou lounge kapelu složité prosadit se za hranicemi své vlasti?
Neberu to tak, že jsme německá kapela. Můj táta je Rakušan, Karl Američan, Pat z části Afričan. Hudba je mezinárodní jazyk. Nesejde na tom, jestli je někdo z Německa, nebo z Antarktidy.
Na závěr zkus nalákat fanoušky na váš dnešní pražský koncert v Retro Music Hall.
Bude to velká párty plná lounge hudby a jedinečných video projekcí. Všichni společně si zazpíváme v rytmu "LaLa".