Black Lips za pubertou?

13. červen 2011

Když se objevily zprávy, že chystanou desku Black Lips Arabia Mountain má produkovat uhlazený (původem) britský švihák se slabostí pro retro Mark Ronson, někteří hudební novináři si v rozpacích drbali hlavy. Výsledek jejich spolupráce (v zájmu přesnosti připomínám, že dvě skladby produkčně ošetřil Lockett Pundt z Deerhunter) ovšem žádnou rozpačitost nevyvolává. Naopak.

Black Lips to do posluchače hrnou od úderného otvíráku Family Tree až do konce šestnáctiskladbové kolekce, aby jen málokde zvolnili a dali vydechnout. Je ale zřejmé, že tohle jsou trochu ukázněnější a s čistším zvukem operující „flower-punkeři", než jak si je pamatujeme z minulé desky 200 Million Thousand. Občas zavrzají naschvál klackovité vícehlasy, ale nekontrolovatelná rozjívenost je pryč. Typický poťouchlý smysl pro pošahaný humor tu prosvítá spíš ve druhém plánu, z textů. Sice zaregistrujete pro tuhle kapelu několik neobvyklých nástrojů jako saxofon, teremin (který obsluhuje Sean Lennon) nebo pila, ale podobné stylové nečekanosti, jako byla třeba Drop I Hold z předchozího alba, tady nenajdete. Celá deska se nese v jednotnějším duchu svěžího garage rocku, vlastně jen závěrečná You Keep On Running se svou delirantní psychedelií blíží zmiňované Drop I Hold.

Není možné přeslechnout, jak skvěle se tentokrát Black Lips vyvedly melodie. Mezi skladbami by bylo těžké vybírat úspěšné singly, protože hitový potenciál má většina z nich. Šestnáct písní k sobě výborně pasuje, album navíc díky tomu, že tříminutovou stopáž překračují jen výjimečně, odsýpá jedna báseň a čtyřicet minut je za vámi, než se rozkoukáte.

02359500.jpeg

Arabia Mountain je možná o poznání krotčejší počin než předchozí deska, ale rozhodně patří k vrcholům toho, co zatím Black Lips vytvořili. Je to suverénní, evidentně s požitkem vystřižené album. A nabízí se říct i zralé, jestli je tohle slovo u věčně pubertálních hipsterů vůbec na místě.

autor: Robert Candra
Spustit audio