(doba sklizně psychydelických houbiček) byla založena někdy v roce 1994, jejím hlavním základním kamenem byl kytarista Mike McCready z Pearl Jam, dále se v sestavě objevil bubeník Barrett Martin ze Screaming Trees, do sestavy sehnal bluesového basistu Johna Backera "Bakera" Saunderse. Začínají vznikat první kostry skladeb a tak zbývalo zodpovědět poslední otázku, kdo se stane zpěvákem. Zbýval tedy ještě post zpěváka, kterého se ujal Layne Stanley z Alice In Chains, s ním se Mike seznámil při pobytu v protidrogové léčebně, kde zjistili že mají společné názory. Alice In Chains v tu dobu byla uložená u ledu, takže udělat si čas pro něho nebyl žádný problém. Ze začátku si Mike McCready chtěl jenom zajamovat, ale když viděl jak jim to jde řekl si, že by mohli vystoupit na veřejnosti, když už měli několikrát koncert s velkým úspěchem, proč si nenatočit album. Stanley do kapely přinesl nové nápady a tím bylo ještě natočení alba nutkavější než kdy dřív. Je samozřejmě jasné, že písničky nebudou žádné popové slaďáky, které budou neustále vysílat na MTV, mnoho fanoušků Alice In Chains a Pearl Jam předpokládalo, že toto album bude zástupcem superkapely stylu grunge, jenže to bylo mnohem lepší, takovou originální porci muziky jste na jednom CD ještě dosud nezažili. Album začali nahrávat v Seattlu ve studiích Bad Animals, kde bylo nahráno za pouhých 10 dnů, což je velmi dobrý výkon. Tahle hudba obsahuje ty pravé emoce (strach, bolest, vzlyk, nasranost …), žánrově jde těžce zařadit, ale nějak se pokusím.
Je to něco na pomezí blues, alternativního rocku, grunge až po africkou hudbu v podobě neuvěřitelných bubnů, jestli se nepletu. Jejich poslední a první album se jmenuje Above, naleznete na něm snad ty nejlepší písně, jaké jste kdy slyšeli, samozřejmě to nepoznáte na první poslech, ale časem už ano. Všechno začíná velmi depresivní písní Wake Up, kde Layne svým unaveným hlasem zpívá vlastně sám o sobě, ale ani to mu nepomohlo, protože se nikdy z drogového opojení už neprobral. Dále následuje trochu svižnější X - Ray Mind, na trojce čeká singl River Of Deceit, který oplývá duchem blues a courtny, mám pocit jako by do téhle písně hodně zasáhl baskytarista John Backer Saunders. Skvělý hlas Layna Stanleyho a k tomu ta úžasná melodie, běhá mi mráz po zádech. Dále přichází I'm Above, kde si zazpívá i Mark Lanegan ze Screaming Trees opravdu vynikající píseň, dále bluesová Artificial Red, která je opět na úrovni. Nakonec přichází neskutečné kytarové rify v podobě dvou skladeb Lifeless Dead k tomu ještě skvělý vokál, prostě to nejlepší, při téhle písni můžete klidně skončit v hodně špatné náladě, druhým podobným kouskem ne-li pokračováním je I Don't Know Anything, což ukazuje postoj Layna k životu. V další písni Long Gone Day hostuje opět Mark Lanegen, dokonce si i napsal sám text. Long Gone Day spíš připomíná jeden velký jam, při kterém se hudebníci vyřádili. Desku uzávírá All Alone, což se skvěle hodí, protože představuje přesně ty pocity, když něco hezkého končí.
Album zaznamenalo docela dost velký úspěch, když přihlédneme k tomu, že tohle není žádné komerční album. Poté Layne Stanley oživil svou domovskou kapelu Alice In Chains a skoro všichni členové se vrátili ke svým domovským kapelám. Bohužel Layne se ke kapele už nevrátil, i když neměla Alice In Chains žádné koncerty, prostě se někde ztratil. Nahradil ho na jejich zkouškách známý Mark Lanegen, přejmenovali se na DISINFORMATION, bohužel poté svět v roce 1999 opustil baskytarista John Backer "Baker" Saunders, předávkoval se heroinem. S ním umřela kapela nadobro, ale to nebylo všechno. Layne Stanley umřel až v roce 2002 po desetileté konzumaci těžkých drog, sám ve svém domě se předávkoval pravděpodobně ve stejný den jako Kurt Cobain spáchal sebevraždu. Nevím od kdy, ale mezi živými už není ani bubeník Barrett Martin, posledním žijícím členem je Mike McCready, kterého naštěstí Pearl Jam podrželi, protože kdysi měl též potíže s drogami.
Alice In Chains:
Mad Season:
565
