Předskokanka Miss Kenichi předvedla výkon na pomezí Cat Power a PJ Harvey na sedativech. Docela hezký zvuk kytary nestačil na to, aby ukázal aspoň stopu originality. Protáhlé písničky v sobě neměly nic k uchopení a (naštěstí) jenom půlhodinový set se zdál být mnohem delší. Na scéně zůstal ale duch zmíněné PJ Harvey a já jsem si kladl otázku, proč právě tato hrdinka devadesátek k sobě úspěšně táhne mladší publikum, zatímco Tindersticks na facebookové zdi vašich přátel pravděpodobně neuvidíte. Jestliže je vám přes třicet, na koncertě plném žurnalistů, kritiků a místních hudebníku se budete zase cítit překvapivě mladí.

Na úvod zahrálo intro "Follow Me" a rozpačitá skladba "Second Chance Man". Hned od začátku vyšlo najevo, že Stuart A. Staples má nejenom výjimečně hluboký baryton, ale taky pronikavý, do hudby zcela ponořený živý obličej. Aranže byly samozřejmě skromnější oproti verzím ze zmíněného alba, ale "Were We Once Lovers?" stejně zaujalo chytlavou basovou linkou a skoro jazzovou prácí skvělého bubeníka. Ústřední část koncertu byla v pomalejším tempu, starší skladby a slowcoreová nálada se blížily k tvorbě Low ("Johnny Guitar"). Nadšeně přijaté bylo "Medicine" z "The Something Rain" a energie se do muzikantů opět vrátila s "Boobar Come Back To Me".

Druhou polovinu setu ovládl návrat k lednové novince "The Waiting Room". Roztomilá "Hey Lucinda" bez vokálu zesnulé Lhasy De Sely, "How We Entered" s mluveným slovem, strohá titulní "The Waiting Room" a deštivá instrumentální "Planting Holes" pomalu vytvářely napětí, které vrcholilo v krutě intenzivním "We Are Dreamers!". Emocionální úroveň zachovaly "Show Me Everything" a "This Fire Of Autumn" z "The Something Rain" a během přídavku jako druhá vzpomínka na Lhasu de Selu "Sometimes It Hurts" nebo "Factory Girls", konečně fragment báječné desky "Falling Down A Mountain".

Náznakem toho, jak může vypadat koncert Tindersticks, byl zveřejněny tracklist limitovaného živého alba "Philharmonie de Paris", natočeného před rokem, které se prodává během aktuálního turné. Formace se nesoustřeďuje jen na období po znovuzrození v roce 2008, ale zároveň nevybírá nejznámější skladby ze své pětadvacetileté kariéry. Letošní "The Waiting Room" - třebaže je stále na vysoké úrovní - ale není zrovna její nejsilnější dílo. V hudbě Tindersticks je neuvěřitelné množství napětí, podprahového neklidu, neodolatelného tajemství. Jemná melancholie a dospělá spokojenost živého podaní "The Waiting Room" nestačí, aby jednu z nejlepších skupin rockové alternativy objevilo nové publikum.