8°C
Jaké první narozeniny vám uvízly v paměti?
Neuvědomuju si vůbec žádné. Víte, že ani nevím, zda mám nějakou narozeninovou fotku jako dítě? Hodně dám na emoce, víc než na fotky, tak možná proto. Jsem z takové rodiny, kde mám pocit, že bylo dobře vždycky. Spíš než narozeniny se u nás víc prožívaly Vánoce a to mi zůstalo i dnes. Ty miluju.
Měla jste jako dítě nějaký vysněný dárek?
To jo. Přála jsem si dlouhé vlasy, džínovou bundu a kamkoliv bych přišla, aby mě každý poznal. Takže se to všechno splnilo, až na tu džísku. Ta mi totiž nesluší, tu jsem dávno vzdala.
Až na tu slávu jste byla celkem skromná…
Teď mě napadá, že jsem si taky přála, aby se po mně jmenovala nějaká planeta nebo souhvězdí, ale to už se dá dneska koupit a já to dostala od svých fanynek. Myslím, že mám jedno velké štěstí a malinko neštěstí v tom, že se mi ty sny plní.
Proč neštěstí? Co by za to jiní dali…
Musíte pak rychle hledat nové sny. Nechci, aby to vyznělo jako vychloubání, ale co bych měla dělat dál, když mám doma osmnáct Slavíků, státní vyznamenání, voskovou figurínu v muzeu a k tomu zlatou medaili? Co ještě můžu chtít? Lva? (směje se) Musíte prostě hledat další, nové cíle.
A tím teď je?
Hanka.
Cože? Jako vaše pravé jméno?
Ano. Přejmenovala jsem se z důvodu, že Hana Z. tady už jedna byla. Hanka Zagorová. Mimochodem, kruh se uzavřel a novou desku mi pokřtí právě ona, je jedna z mých nejmilovanějších kolegyň. A ten výčet věcí, který jsem před chvílí řekla, nebylo chlubení. Zas tak se nemusím. Najednou jsem si uvědomila, že musím najít nový plán, už nemám, co víc bych tady dokázala. Proto děkuji, že mě cesty zavedly na Slovensko. Nejen že jsem tam našla nový pracovní tým, natočila desku, ale už tam trávím tolik času, že jsem si tam koupila byt, mám slovenské telefonní číslo. Práce mě vlastně přiměla se tam částečně zabydlet. A najednou jsem si uvědomila, že jsem nejen holka z Česka, ale i ze Slovenska.
Co si mám pod tím představit?
Zjistila jsem, že když třeba člověk onemocní nebo mu prostě jen není dobře, zavolá a sousedi mu přijdou pomoct…
A tam vám říkají Hanko?
Ne, to smí jen rodina. Byla jsem na to docela háklivá, když mi někdo řekl Hani nebo Hanko. Připadalo mi to, že chtěl jen okolí ukázat, že mě zná líp. Pro mě je to intimní – jméno Hana bylo to, kam jsem se schovávala. Ale poslední dobou jsem zjistila, že jsem jí blíž než kdykoli předtím.
To jde, po těch třiceti letech, ty dvě od sebe ještě oddělit?
Jeden čas jsem uvěřila tomu, že jsem Lucie Bílá, ale byl to omyl. Je to jen role, jako je Carmen nebo jako byla Johanka z Arku. Hana je někdo úplně jiný. Bavilo by ji být doma, mít kupu dětí, mateřskou školu, háčkovat, starat se o zvířátka. Nepotřebuje být středem pozornosti.
Co s tím uděláte?
Mám v plánu, abych nelezla lidem na nervy, tak na začátku příštího roku odjedu na chvíli na Floridu. Pronajmu si tam na tři měsíce dům. Je to takový návrat, kdysi před patnácti lety jsme tam jezdili. Zůstaly mi tam kontakty, tak jsem toho využila. Žít bych tam nemohla, ale po takových třech měsících se člověk vrací domů s větším nadhledem.
Co vím, tak nemáte moc ráda létání…
Nemusím ho, ale těším se tam. Mám tam kamarádku Hanku Mandlíkovou, které jsem slíbila, že jí tam budu vařit, a jak se znám, až se vrátím, budu mít receptů, že bych vydala kuchařku. (směje se)
Vy neumíte moc dobře anglicky – nebude to trochu oříšek?
To je pravda, moc neumím. Ale jsem ráda ta „Česko mluvící“ a nestydím se za to. Když půjdu na nákup, tak to zvládnu. Ruce, nohy, obrázkové písmo. Walda Matuška, který tam žil dvacet let, se ze zásady anglicky neučil. Mě zajímá spíš polština, tam mi je taky hezky. Jinak jsem taková rybička, která vypadne z akvária a plácá se na koberci. V cizině mě ani moc nebaví zpívat. Vystupovala jsem všude na světě, ale tady cítím napojení na publikum, na náš humor, mentalitu. Každý člověk někam patří, já sem.
Slavila jste někdy na cestách i narozeniny?
Jednou, v New Yorku, ale byly to narozeniny Karla Gotta. Byla jsem pro něj dárek, který vyskočil z obrovského dortu a zazpíval. Musím říct, že měl radost. Přiletěla jsem tam tajně, kvůli němu. Vždyť je to přeci Kája…
