14°C
Jiří, jak jste se s Karlem Gottem seznámil?
„Pana Gotta znám jako většina Čechů od útlého dětství. Poprvé jsme se viděli v roce 2003, kdy jsme se potkali po koncertu. Bylo to velice příjemné a přátelské. V roce 2005 jsme se s Karlem potkali v Kyjově a tam jsem mu vysvětloval, že už nebudu voják z povolání, ale novinář. A on mi řekl: Až pojedu na Moravu, tak se vám ozvu! Myslel jsem si, že to je vtip…“
A byl?
„Nebyl. Skutečně dodržel slovo a tehdy začala naše menší spolupráce, která se pak ale rozvinula do větší, na základě důvěry, kterou jsme si mezi sebou vybudovali.“
Absolvoval jste s ním koncerty v USA, Rusku i na Slovensku. On si vás vyžádal?
„V některých případech jsem byl osloven managementem pana Gotta, zda bych celý tým na cestě nedoprovázel. Případně jsem management oslovil já, zda by nevadilo, že budu cesty dokumentovat.“
A k čemu pak sloužily vámi pořízené snímky?
„Všechny, které stály za to, jsem dával k dispozici panu Gottovi. A on je následně se svým týmem buď zveřejňoval na internetu a Facebooku, nebo dokonce v koncertních programech.“
Platili vám za to?
„Ne, přímo od pana Gotta jsem si nikdy nevzal žádné peníze. Byla pro mě čest, že s ním mohu jezdit!“
Zpěvák teď tvrdí, že jste zasáhl do jeho soukromí, tedy po stránce fotek a příběhu ve vaší knize. Co na to říkáte?
„Podívejte se, pan Gott vždy věděl, že ho fotím! Vždyť jsem byl po celé dny vedle něj. Pokaždé jsme spolu výsledné snímky konzultovali. Kdykoli řekl – Jirko, tady nefoť, teď ne – tak jsem nefotil. V žádném případě jsem jeho soukromí nenarušil. A vždy jsem ho ctil.“
Máte pro to důkazy?
„Mám mnoho vstupních karet do zákulisí, do šaten… Nerozumím tomu, proč nyní pan Gott tvrdí, že jde o zásah do soukromí, když si focení přál, snímky většinou chválil, stovky jich použil na svém webu, Facebooku, případně v programech. Stejně tak blízcí, dnes již bohužel bývalí spolupracovníci Karla Gotta věděli, kdo jsem, že jsem novinář a že snímky dělám nejen pro ně, ale také pro tisk.“
Telefonovali jste si spolu?
„Já jsem člověk, který ctí soukromí Karla Gotta, takže z mé strany telefonáty směrem k němu byly minimální. Ale někdy jsme si skutečně telefonovali a věci konzultovali. Anebo se stávalo, že pan Gott zavolal a děkoval za pěkný článek a fotografie. Případně mi gratuloval, třeba k narození dcer.“
Je pravda, že byl vaším svědkem na svatbě?
„Měl jsem to přání, ale vzhledem k nečekanému přesunu svatby jsme se nesešli termínově. A tak mi natočil nádhernou videozdravici, kterou jsme na mé svatbě vysílali. Dodnes jsem mu za ni vděčný.“
Kdy jste se naposledy viděli?
„Bylo to před loňským koncertem Alexandrovců v Praze. Byl velice milý a příjemný. A opět jsme udělali pěkné fotky.“
Karel pak onemocněl. V té době jste začal pracovat na knize Na cestách se Slavíkem?
„Spíš až později. Byl jsem z toho špatný, neustále jsem si třídil fotografie a myšlenky. A někdy v tom čase vznikl ten nápad.“
Kdy jste mu knihu ukázal poprvé?
„To je právě ten kámen úrazu. Chtěl jsem mu ji dát jako dárek k letošním 77. narozeninám. Jenže se mi nedařilo mu dovolat. Nebral mi to. Tak jsem to zkoušel přes jeho management, paní Stolzovou. Komunikovali pomalu, většinou ale nereagovali vůbec.“
Ale nakonec se kniha k panu Gottovi přece jen dostala!
„Ano, když ji viděl, zatelefonoval mi…“
A co říkal?
„Že si žádnou knihu neobjednal, že má problém s fotkami ze šaten a že zvažuje právní řešení. Řekl jsem mu, že se my dva přece nebudeme soudit a že ho mám rád. Půlhodinový hovor končil slovy, že to vše ještě promyslí, a řekl mi ahoj.“
Takže vás překvapilo, že na vás a vydavatele poslal právníky?
„Velmi! Nechápu to a myslím, že jde o velké nedorozumění. Podle mě to celé není z hlavy pana Gotta, kterého si nadále velmi vážím. Věřím, že to jednou nad sklenkou piva probereme a zasmějeme se tomu…“
