Nejsem tak hloupá, abych se zříkala svého megahitu

Tím jedním hitem je myšlena píseň Když se načančám z televizní pohádky Co takhle svatba, princi? Bez ní se asi váš koncert neobejde. Máte ji ráda?

Mám, navíc nejsem tak hloupá, abych se zříkala svého megahitu. Zpívám jej všude, kam přijedu, dokonce se stává, že si jej posluchači vytleskají znovu. Naštěstí mám dvě verze této písně, takže se nemusím v rámci představení opakovat. Obě ty verze jsou i na mém novém 2CD tou první z roku 1986 končí první disk a druhou z roku 2002 začíná druhý. Myslím, že to fanoušci ocení.

Známých písní máte samozřejmě víc na první dobrou mě napadá Kuře na grilu, Já jsem já, Holka tvrdohlavá…

To ano, ale myslím, že už se na ně trošku pozapomnělo. Po devětaosmdesátém roce jsem je skoro nezpívala, možná v rámci nějakého hitmixu.

Dostáváme se k tomu, proč svou kariéru rozdělujete na před a po revoluci…

Je to jednoduché do revoluce jsem vystupovala zásadně s kapelou, hráli jsme novoromantický styl i s náznaky punku. A po revoluci jsem skupinu rozpustila či opustila, písničky s ní spojené tím pádem taky, protože mi bylo žinantní zpívat na halfplayback, a začala jsem dělat muziku trošku jinak spíš počítačově, tanečně.

Zdroj: Deník

Za vaši pětatřicet let dlouhou kariéru jste nazpívala spoustu písní, na jubilejním 2CD je jich dvaačtyřicet. Bylo těžké je vybrat ve smyslu, kterým dát přednost?

Docela ano, těch písní jsem nazpívala skutečně hodně. Nakonec jsme je s producentem Alanem Piskačem ze Supraphonu vybrali tak, aby alespoň částečně zmapovaly různá období mé kariéry. Dokonce v jednu chvíli vyvstala i otázka, zda rovnou nevydat 3CD, přičemž poslední disk by patřil novějším věcem, ale Alan mě od toho odradil. Říkal, že od nás „starých" nikdo nové věci nechce, že je to ověřené na jiných interpretech, kteří vydávají bilanční alba. Beru to s rezervou, ale je to bohužel tak. Sama se na koncertech setkávám s tím, že posluchači chtějí slyšet, co znají.

I tak si ale repertoár o nové věci rozšiřujete.

To ano, poslední písnička na 2CD je toho dokladem. Jmenuje se Díky za tvůj kus ráje a natočila jsem k ní i videoklip. A naopak celou kompilaci otevírám písní Dívčí internát, což byla opravdu úplně první věc, kterou jsem nahrála. Alan o mě jednou prohlásil, čehož si hodně cením, že jsem jed-na z nejpracovitějších zpěvaček u nás nejenom, že hodně koncertuju, ale zároveň se pořád snažím vymýšlet něco nového. A to je právě to, co mě baví. Občas něco nového udělat musím, protože jinak bychom se všichni zbláznili, kdybych zpívala jenom to staré.

Máte ten dar, že hlasově i vizuálně působíte pořád dobře, takže člověk má pocit, že se u vás za ta léta nic nezměnilo…

Děkuju, ale ano, změnila se spousta věcí… S postupem doby přicházejí nové trendy a s nimi i nové způsoby zpívání, písňových forem a aranží. Dneska ovládají populární muziku diskžokejové, takže už tak není o interpretech, ale o projektech. Možná, že právě proto nemají ty nové písničky takovou odezvu, jakou bychom si my starší zpěváci přáli.

Myslela jsem to i tak, že na pětapadesát opravdu nevypadáte. Máte mladistvý vzhled v genech?

Asi to budou ty geny v kombinaci s pozitivním přístupem k životu, ke kariéře, jsem věčný optimista.

Tak to bude ono…

Možná. Měla jsem krásné i špatné roky, zažila jsem i skutečný pád na dno, ze kterého jsem se zase vyškrábala nahoru, ale to sem nepatří… Právě proto mě dnes jen tak něco nerozhází. Nic z toho se navíc nedá změnit, takže vždycky je lepší dívat se dopředu.

Do hudebního světa jste vstoupila velice mladá. Jak to tehdy bylo?

Vyrůstala jsem v muzikantské rodině, takže jsem s hudbou žila od narození do lidové školy umění jsem chodila dřív, než do základní školy. Nicméně když jsem se vydala na skutečnou pěveckou dráhu, byla jsem showbyznysem nepolíbená, takže jsem ze začátku musela působit jako strašné tele.

Naštěstí jsem potkala hudebníka Iva Pavlíka, který mě do toho světa uvedl. Tím, že jsem si sama neuměla napsat muziku ani text, jsme se začali stýkat s okruhem autorů, které Ivo oslovil, aby mě poznali a začali mi tvořit texty na míru, což se docela povedlo třeba s Vladimírem Čortem nebo s Honzou Krůtou. Několik písniček mi napsali i mí spolužáci, Martin Kučaj s Tomem Skácelíkem, a samozřejmě Ivoš, který tvrdí, že jsem byla ze začátku jeho múza, proto mu to tak šlo.

Když jsem za ním přišla nedávno, jestli by mi zase nějakou píseň nenapsal, odpověděl, že by potřeboval novou zpěvačku, aby tak mohl učinit. No a já, protože vím, jak to mezi ním a zpěvačkami chodí protože on jim neumí psát na objednávku, on si je hned bere jsem mu to zatrhla…

Dovedete si představit, co by se dělo, kdybyste Iva Pavlíka nepotkala?

Poznal mě v době, kdy jsem udělala konkurz do kapely Pavla Nováka Proto, se kterou jsme záhy odjeli hrát na dva měsíce do Hamburku do baru kluci si na začátku kariéry potřebovali vydělat peníze, aby si mohli koupit kvalitní nástroje.

Bylo mi osmnáct, holka po maturitě, předtím jsem znala jenom Beskydy a najednou hříšné město Hamburk! Docela mě to chytlo. A když jsme se vrátili, hráli jsme na plese krajského kulturního střediska, kde byl i Ivoš. Poslal za mnou svého manažera, který mi ve vinném opojení řekl, že jestli na sobě budu pracovat, něco ze mě bude. A chtěl po mně telefonní číslo, tak jsem mu ho dala. Asi dva měsíce poté mně Ivoš volal, že se profesně rozcházejí s Věrou Špinarovou a že to se mnou zkusí.

Měl připravené dvě varianty. Říkal, že pokud bych se neuplatnila jako zpěvačka v českém showbyznysu, postavil by mi kapelu pro účinkování v zahraničí, s níž bychom jezdili hodinové zábavné programy ne ty hrozné osmihodinové denní šichty, jako v tom Hamburku. Vyšla nakonec první cesta. Kdyby ne, tak asi zpívám v baru. Každopádně setkání s Ivošem změnilo můj život naprosto zásadně. Byl od začátku mým manažerem, producentem, poradil mi, jak se prezentovat na jevišti, všechno. Vlastně mě „stvořil".

Zmínila jste Věru Špinarovou, s níž jste měla naplánované podzimní turné. Z toho tedy jejím náhlým úmrtím definitivně sešlo?

Mělo to být poprvé, co bychom spolu uskutečnily takovou věc. Věrka jela dvakrát po sobě turné s Petrou Janů, bylo velmi úspěšné. Adam, což je syn Ivoše a Věry, přišel ale s myšlenkou, že bychom jej tentokrát mohli pojmout rodinně, což se nám všem líbilo. Vím, že to zní divně, ale s Věrkou jsme se stýkaly, neměly jsme žádný problém asi kdybychom ho měly, tak bychom si neplánovaly společnou šňůru. Nakonec rezignoval i Ivoš, kterému se do toho zpočátku moc nechtělo. Ale všechno, bohužel, dopadlo jinak …

Muselo vás to zasáhnout.

Velmi. Sama samozřejmě na koncerty nevyjedu. Od začátku bylo turné koncipováno tak, že budu spíš taková předkapela, abych se pokusila vytvořit příjemnou atmosféru a naladit obecenstvo. Vždy mi bylo jasné, že Věrčino jméno je tím hlavním tahounem. Moc jsem se těšila, že si s Věrkou zazpíváme, a brala jsem to jako čest setkat se na jednom podiu s tak výjimečnou zpěvačkou. Nicméně daleko víc mě zasáhlo, že mně i mým nejbližším odešel člověk, po kterém mi už navždy zůstane v srdci prázdné místo.