A nevypadá to, že by věk jakkoliv ubíral na kvalitách Willieho Nelsona coby muzikanta. Novinka je, jak by se od tohoto barda s proděravělou kytarou dalo čekat, krystalicky čistým country, posmutnělou výpovědí stárnoucího muže o životě. Bilancuje se, vzpomíná, život se nahlíží ze vzdálenější, snad zmoudřelé perspektivy. Nelson se však nebrání ani sebeironii ("Still Not Dead") nebo lehounkému posmutnělému pousmání se nad vlastní minulostí ("It Gets Easier"). Z toho logicky plyne spíše pomalejší tempo celé desky. Nelson je však natolik zkušeným muzikantem a moc dobře ví, že jeho cílem není posluchače utahat. Nostalgická tempa tak čas od času v chytře umístěných momentech protrhne tu větší (otvírák "Little House On The Hill", "Delete And Fast Forward"), tu menší zrychlení.

"God's Problem Child" je albem pro poklidný, soustředěný poslech. Oplývá sevřeným, dominantně akustickým zvukem - kytary, rytmika, střídmě použitý klavír, např. v nádherné "A Woman's Love", harmonika -, který dává dostatek prostoru pro to, aby vynikl hlas Willieho Nelsona. Slyšitelně zestárlý, místy jakoby rozkolísaný, ale přesto rozpoznatelný a silný. A možná, že s tou spoustou let a zkušeností na krku ještě silnější.

Těžko od Willieho Nelsona čekat po těch letech a desítkách alb něco nového. Nyní už je v pozici živoucí legendy, která si na jistotu může jet to svoje. Dělá to pořád dobře, "God's Problem Child" je radost poslouchat.