Člověk nemá žádný zdání,
co se všechno může stát,
dnes přišel za mnou dávný můj známý,
s tím, že by písně chtěl pro mě psát.
Prý má textů celý příval,
prý na nich není snad jediný kaz,
navíc moc rád by je se mnou i zpíval,
protože sám má spíš sípot než hlas.
Já chápu tvé velké přání,
ale není to ten nejlepší plán
i když jsi víc než jen pouhý můj známý,
přesto zpívat chtěl bych si sám.
Pak volá mi zas má známá
a ptá se, jak se pořád mám,
prý není divu, že z bot čouhá mi sláma,
když už osmnáct let zpívám sám.
Nejvíc mi schází dívčí půvab,
na to nejlepší lék prý zná,
ví jak na to jít, ve dvou zpívá se líp
a pak ptá se, co na to já.
Já řek: vím, že jsi krásná dáma,
ale není to ten nejlepší plán
i když jsi víc než pouhá má známá,
přece zpívat chtěl bych si sám.
Pak jel jsem někam zpívat,
byl to vlídný a zapadlý kout,
já ve světlech stál a právě mikrofon bral,
když najednou jsem ztuhnul jak sloup.
Koukám, že přišli tam všichni mí známí
a znali všechno, co budem hrát
a i když zpíval jsem sám, tak snad krk za to dám,
že každý z nich mě poslouchal rád.
Teď říkám: mít víc než pouhých pár známých,
to snad je ten nejlepší plán,
já stejně světem dál půjdu s vámi,
jenom zpívat chtěl bych si,
zpívat chtěl bych si,
zpívat chtěl bych si sám.
|
Pavel Bobek:
Pavel Bobek:
Pavel Bobek:
