Už ledy zas tají,
jaro procitá
a snů stejná noc jak loni,
sklenka napůl dopitá.
Zas mám okno dokořán
a měsíc na římse
víno upíjí,
noc se odvíjí,
čeká, až ho oslovím.
Ó, tak počkej chvíli,
jsi měsíc bílý,
tak jednou vezmi mě tam,
měsíci, tak si vymysli
schůdky vzhůru ke hvězdám.
Já dám ti vína sklenku
a ty zas venku
mě připrav na zemskou tíž,
já slyšel o ráji,
ale teď mu chci být blíž.
Jen chvíli, jen chvíli
než se rozední,
miliony oken září,
miliony tónů zní.
Kam jen oči dohlédnou,
shlížet dolů a snít,
svět mít na dlani,
čekat svítání,
vidět usínat i bdít.
Ó, tak vem mě tam,
kde se touláš sám,
řekni, co ti to udělá?
Počkej chvíli,
jsi měsíc bílý,
o kterém se mi zdá.
Já budu tiše stát,
dokud léty snad
moje přání neutišíš,
já slyšel o ráji,
ale teď mu chci být blíž.
Já říkám: Počkej chvíli,
jsi měsíc bílý,
tak jednou vezmi mě tam.
Slyšíš?
Vždyť předsi měsíc jsi,
tak si vymysli schůdky ke hvězdám.
Já dám ti vína sklenku
a ty zas venku
mě připrav na zemskou tíž,
já slyšel o ráji,
ale teď mu chci být blíž,
ú, ú, ú, já slyšel o ráji,
ale teď mu chci být blíž.
Dám ti sklenku
a ty zas venku
mě připrav na zemskou tíž,
já slyšel o ráji
ale teď mu chci být blíž.
Dám ti sklenku
a ty zas venku
mě připrav na zemskou tíž,
já slyšel o ráji
ale teď mu chci být blíž.
|
Lucie Bílá:
Karel Gott:
Karel Gott:
Karel Gott:
