Lustmord & Karin Park – Alter (95%)
Mistr temných hudebních vizí Brian Williams, působící pod jménem Lustmord, prakticky nemá slabá alba. Počin Alter, který natočil se zpěvačkou Karin Park, se řadí mezi jeho nejskvělejší počiny.
Vynálezce dark ambientu, jakkoliv se tomuto označení brání, natočil emocionálně nesmírně bohaté album, jehož plné pochopení a docenění si žádá několik soustředěných poslechů, nebo ještě lépe plné odevzdání se a ponoření. Tak tomu ostatně bývá u všech jeho počinů.
Kdykoliv britská zpěvačka Adele vydá desku, je z toho vždycky událost. Další „číselné“ album není výjimkou. Silně osobní nahrávka, na níž rozebírá, co obnáší být světoznámou osobností, zpívá o schůzkách na jednu noc, sní o tom, že znovu zažije trvalý vztah, vyznává se z lásky k synovi Angelovi a podobně. Je otevřená, upřímná, svá. To je také důvod, proč si získala tak obrovskou popularitu.
Takto má znít v tom nejlepším slova smyslu globální pop-music. Album, které si pustíte, sednete si do křesla, pozvolna je vychutnáváte, třeba i podvědomě vnímáte jeho dramaturgii, děj, a co je nejdůležitější, ztotožníte se s ním.
Dave Gahan & Soulsavers – Imposter (80%)
Hlas a tvář kultovních Depeche Mode je komplikovaná osobnost. Náramný zpěvák, prvotřídní showman, ale co přesně se mu odehrává v hlavě, ví kromě něj samotného jen málokdo.
Částečně dává nahlédnout do svého nitra prostřednictvím alba Imposter, na němž přezpíval podle vlastních slov písničky, které ho v minulosti dohnaly k slzám.
Gahan hrábl do hlubších hudebních vod, na albu jsou skladby od rhythm’n’bluesového zpěváka Jamese Carra, Marka Lanegana, bývalého frontmana skvělé, bohužel nedoceněné grungeové kapely Screaming Trees, písničkářky Cat Power, zpěvačky PJ Harvey a došlo i na Boba Dylana a jeho skvostnou Not Dark Yet,
Duran Duran – Future Past (80%)
Po mnoha letech v branži jsou „durani“ stále ve formě. Future Past je jejich nejlepším albem po hodně dlouhé době. Svěží, chytlavé, energické, promakané a těch pár mušek se snadno odežene mávnutím ruky.
Od první do poslední minuty jsou to Duran Duran. Ať už hrají na baladickou notu, pohupují se na jazzových vlnkách (Falling, kterou hrou ozdobil pianista Mike Garson, spolupracovník Davida Bowieho nebo Nine Inch Nails), nebo drtí taneční parket „moroderovkami“ Beautiful Lies a Tonight United.
Zpěvačka Ewa Farna natočila svou dosud nejsilnější a nejvyzrálejší desku. Umami je moderní popová nahrávka, z nichž na rozdíl od tuzemské „konkurence“ nečpí úporná snaha zalíbit se všem. Farna má na rozdíl od jiných nejmenovaných vkus, vtip a nadhled.
Textově je to jasně a zřetelně formulovaná výpověď sebevědomé osobnosti, která už se nepotřebuje ptát, jestli ji měl někdo vůbec rád.
Umami je deska, která zachycuje někdejší zpívající teenagerku v období, kdy si plně uvědomuje sebe samu a zároveň má v hlase pořád ten rozverně šibalský cink.
Skladatele filmové hudby Dannyho Elfmana známe především díky znělce seriálu Simpsonovi nebo ústředním melodiím snímků Tima Burtona. Elfman také občas – nejspíš sám sobě pro radost – vydá sólové album. V případě Big Mess se mu ale příliš nezadařilo.
Do studia si sice přizval několik zkušených hostů, ale výsledek je nemastný, neslaný a úmorně dlouhý. Sedmdesát minut hudby, nemáte-li po ruce opravdu silné nápady, je prostě příliš.
Vše jako bychom to už v mnohem lepší podobě slyšeli, je to bez šťávy, bez osobitosti. Elfmanova typická hravá melodičnost se dostává ke slovu jen občas.
Slovní žertéř a průměrný zpěvák Xindl X také pochopil, co masy chtějí, a dává jim to plnými hrstmi. S protřelostí zkušeného obchodníka sází jednu plytkou a vtíravou melodii za druhou. Jako podkres k televiznímu seriálu ideální, na pozorný poslech nevhodné.
Bývaly doby, kdy byl Ondřej Ládek celkem svůj, ale v okamžiku, kdy vpustil do světa hrůzu jménem Láska v housce, našel se v komponování písniček, které se podbízejí jako telemarketér s nabídkou úžasných tarifů na zvýhodněné volání.
Rozesmátý písničkář letos vydal hned dvě alba, „politické“ ČAUČESKU a osobněji laděné Cítím. Na obou se projevuje jako mravokárce, tepač nešvarů, hřímající bojovník se všemi nepravostmi světa. Cítím v jádru měla být intimní, křehká deska, ale zadusila ji necitlivá produkce a Klusův přehrávaný zpěv.
„Zatím jsem středem sám,“ zpívá Klus v úvodní skladbě Zatím s textovým obratem „co to máš za stav“, který lze číst i jako „Tomáš, zastav“. Ano, Tomáš by měl trochu zastavit, zvolnit. Ubrat na hřmotném patosu a odpustit si vyloženě kýčovité písně jako Mariím.
Na hudbu teenagerského idolu Justina Biebera se recenze vlastně ani psát nemusejí. Cílovou skupinu nezajímají, těm stačí jeho obličejík, a člověk posluchačsky zkušenější a náročnější má jasno. Zde se nikdy nic pozoruhodného dít nebude.
Bieber je vděčnější jako figurka z bulváru, hudebně je to bída s nouzí. Hitparádové stelivo na jedno použití, řeči o tom, že planeta je v krizi a je třeba ji vyléčit a podobně. Ne, z Justina Biebera další Michael Jackson nikdy nebude.
Richard Krajčo zaklapl sešitek s básnickými metaforami a otevřel almanach normalizačního popu. V rozhovorech obdivně zmiňoval Michala Davida, Dalibora Jandu, a jal se od nich pilně učit.
Výsledkem je mimořádně prázdné a tupé album Halywůd, na němž není správně snad vůbec nic.
Kryštof kluše ze všech sil vstříc rozjásaným masám, které nepotřebují v hudbě vůbec nic řešit, stačí jim, že je to celé hezky melodické a dusavé. Nic neřešte a pojďte se bavit, volá na všechny strany s kolotočářskou vtíravostí pan principál a jen trochu soudní posluchači před hudebním ekvivalentem cukrové vaty prchají kamkoliv, kde se hraje opravdová a upřímná muzika.
